Umělecká sklářka Dominika Petrtýlová / Jak fascinace historií proniká do současné popkultury

Český designérský rybník mladá designérka dokázala rozčeřit už během studií. Její vázy představují plátno, ve kterém se setkává historie se současnou popkulturou, nezřídka za využití kontrastních materiálů.

„Zájem o historii a vnímání každodennosti současného života ve městě jsou prvky, které mě intenzivně přitahují a nechávám se jimi unášet,“ přiznává v rozhovoru. Nebojí se ale i nevšedních propojení, jako když na jaře svolila k nafocení své tvorby v novorenesančním kostele sv. Václava ve Výsluní nebo když nedávno zavítala do Radosti FX. V ikonickém pražském klubu devadesátých let odprezentovala novou vázu z kolekce Party Vases, ve které v parafrázi na rokokové vázy zachytila intimní atmosféru nočních podniků. Kolekce představuje zhmotnění toho, co je pro tvorbu Petrtýlové příznačné: fascinace historickými slohy, moderní městskou architekturou i niternými aspekty lidského chování.

Na čem momentálně pracuješ?
V současnosti pracuji na tom, aby všechna má díla byla dokončená, a případně se mohla vystavit. Do toho dělám na zakázkách, ať už pro soukromé zákazníky nebo instituce. A k tomu se mi neustále vynořují myšlenky a nápady na nová díla či designérské objekty. Nejde to zastavit, a to je dobře.

Zaujaly mě nedávno tvoje vázy, které si představila v září na Czech Design Weeku a které, jak jsem pochopil, vychází z předcházející kolekce Vandal Vases…
Vycházejí z díla Vandal objekt, jde o vázu s hlubší myšlenkou, která je spojená s konkrétním místem v Praze na Žižkově. Vázy, které jsem na přehlídce představila, jsou její uhlazenou designérskou verzí. Ale prvotní zdroj zůstává stejný jako u Vandal objektu, a tím je město. Chtěla jsem jednoduše vytvořit hezké vázy do interiéru. Tvar samotné vázy je stejný, ale kovová trojnožka, na které váza stojí, je elegantnější. Barevné zpracování váz pak vychází z mého okouzlení Basilejí, kde jsem v létě byla. Na vázách jsem udělala gradienty z barev, které jsou pro Basilej charakteristické.

Propojení moderní městské architektury a pop kultury s historickými uměleckými slohy je pro tvou tvorbu typické. Je v tom záměr?
Záměr to není. To všechno jsou prvky, které mě intenzivně přitahují a já se jimi jen nechávám unášet. Propojuji je pak z pocitu nutkání. Poslouchám své vnitřní touhy, jednou z nich je zájem o historii, další pak je vnímání každodennosti současného života ve městě. Tvořím intuitivně, jednoduše mě to táhne k určitým materiálům, barvám, slohům, historickým obdobím. Když je to pro mě ta pravá inspirace, tak zažívám něco, co bych popsala jako niterný „klik“, fantazie se rozjede a nadšenost z objeveného mě nutí myšlenku transformovat do skla.

Na tvém Instagramu jsem narazil na příspěvek, kde ses s jednou ze svých váz objevila i v pražském klubu Radost FX. Jak toto vzniklo?
Byla jsem oslovena ředitelem Czech Design Weeku, jestli bych neměla zájem nafotit nějaké své dílo v tomto podniku. Nabídka mě zaujala, ale věděla jsem, že tam nemůžu nafotit již svou existující práci. Padl návrh, že tam nafotíme mé Party Vases, což jsem odsouhlasila s tím, že na mě počkají, než vyrobím úplně novou na míru podniku.

Při focení jsem také pocítila, že tato pátá „párty váza“ s přiznanou barvou neonu, je poslední, kterou udělám. To, že jsem vázu nafotila přímo na místě, mezi tančícími lidmi, kde vlastně vznikl námět na dekor, pro mě bylo velkým zadostiučiněním. Kruh se uzavřel a je třeba jít dál. Avšak neony a frivolní témata z mé tvorby určitě nezmizí.

Patří Radost mezi tvá oblíbená místa v Praze, nebo se jednalo spíš o „profesní zájem“?
Jde o profesní zájem. Všechny podniky, ve kterých jsem páry fotila – já sama říkám lovila – a poté malovala na vázy, jsem navštívila na doporučení, nebo objevila náhodně.

Není to přitom tvůj první podobný projekt. Už na jaře jsi například nafotila svou tvorbu společně s kolekcemi nábytkářské značky Triant. Jsou tyto spolupráce pro tebe něčím zajímavé?
Mě samotnou by asi nenapadlo takto svou tvorbu nafotit. Zajímavé pro mě je se někdy jen tak nechat svést a nemít všechno pod kontrolou. Navštívíte pak nová místa a poznáte nové lidi, to mě baví.

Ještě bych se vrátil k Instagramu, sama jsi na něm docela aktivní. Myslíš, že pro současné designéry je prezentace na sociálních sítí nezbytná?
Podle toho, co pozoruji, tak ano. Instagram je nyní nezbytnou součástí vlastní prezentace a určité vizuální identity. Lidé chtějí nahlédnout do zákulisí výroby, ale i do soukromého života designéra či umělce, a mít i možnost nakouknout do jeho vnitřního světa fantazie a inspirace.

Spravuješ si sítě sama? Kdo ti tvorbu fotí?
Něco si spravuji sama a s něčím mi pomáhá sestra. Ale svůj osobní profil na Instagramu si vedu sama, aby byl plně autentický. Profesionální fotky mám od Anny Pleslové, která je skvělá na produktovou fotografii. Není úplně jednoduché nafotit lesklé sklo s lesklou malbou, ale Anička to umí.

K tomu mě překvapilo, že oproti velké části tuzemských designérů nenabízíš svoji tvorbu přes galerie a showroomy. Co tě k tomuto rozhodnutí přivedlo, důraz na osobní kontakt?
V současnosti už spolupracuji se dvěma galeriemi, s Moravskou galerií v Brně a s bratislavským showroomem Virvar. Souhlasila jsem, že tam dám svá díla proto, že o ně opravdu stáli. Také mají odlišný přístup k designu a umění než běžné design shopy, kterých je Praha plná. Nejraději však svá díla prodávám sama, protože se chci se svým klientem seznámit, a povědět mu celý příběh svého díla.

Jsi sice ještě relativně na začátku své umělecké kariéry, ale setkáváš se už například se zájmem sběratelů, kteří by si tvou tvorbu vyhlédli do svých sbírek?
Občas si mě nějaký soukromý sběratel koupí, to jsou velmi zajímavá setkání. Nedávno mě oslovil sběratel, který nechce mé konkrétní dílo, ale přímo vázu na míru. Cítím, že musí být unikátní a usilovně nad ní nyní přemýšlím. Těším se na to, až pocítím, že je myšlenkově dotažená, a budu ji moci hodit na papír a poté zrealizovat.

Vloni jsi také dokončila studia na pražské UMPRUM v ateliéru skla. Kam směřuješ v současnosti?
Je pro mě těžké se od UMPRUM odtrhnout, začala jsem tam pracovat ve sklářské dílně v rámci programu post-mag, který podporuje mladé umělce a badatele. Pracuji na tom, aby studenti mohli plně využít potenciálu malírny, která je v nov budově UMPRUM v Mikulandské ulici, a také aby byli samostatní. V tomto dílenském zázemí se snažím v malbě na sklo prohlubovat své znalosti a vyvíjet nové autorské experimentální techniky. To vše pak využívám ve své umělecké tvorbě, ve které samozřejmě dál pokračuji.

Studovala jsi a v současnosti působíš v Praze, ale vím, že nejsi rodilá Pražačka, odkud pocházíš?
Prahu miluji odjakživa a považuji ji za svůj domov, i když tu žiji jen sedm let. Pocházím však z Jičína. Také jsem v Jičíně měla dílnu, ale i tu pomalu přesouvám do Prahy, kde chci časem otevřít showroom.

Co tě vedlo k tomu věnovat se sklářské tvorbě?
Z umělecké rodiny nejsem, i když jeden vzdálenější předek z devatenáctého století umělec byl. Já chtěla být malířkou a studovat tradiční malbu. Ale všechny školy byly daleko a moji rodiče nechtěli, abych šla na střední školu do Prahy, nebo do nějak vzdáleného města. Mohla jsem se rozhodnout mezi gymplem a nejbližší uměleckou školou od Jičína. A tou byla sklářská škola v Železném Brodě. Tam byl malbě nejbližší obor malba na sklo. Přiznám se, že učení řemeslu pro mě bylo nejdříve utrpení, ale ve druhém ročníku jsem sklu propadla.

Co pro tebe vlastně tvorba ve skle znamená?
Sklo vyhovuje tempu, které mám v procesu tvorby nastaveno – od myšlenky po realizaci. Je to kouzelný materiál, který si nelze plně podrobit. Stále vás nutí přemýšlet, a udržuje vás ve střehu. Avšak dává prostor pro experiment. Sklo je moje umělecké médium, jeho energie rezonuje s tou mojí, a věřím, že dokáže nejlépe předat divákovi pocity, které do díla dávám. Sklo má především vlastnost, kterou jiný materiál jen tak nemá, je mysteriózní.

Na závěr bych naťuknul pandemii koronaviru, která naše životy ovlivňuje už téměř dva roky. Jak zasáhla tebe a tvoji tvorbu?
Pandemie mě zasáhla při magisterském studiu na UMPRUM. Přišla jsem prakticky o dva roky studia. Práci na dílnách a konzultace naživo nijak nenahradíte. Mrzí mě to, ale naštěstí jsem již byla samostatná. Ale jak jsem již zmínila, nyní pracuji na malírně na UMPRUM, takže mám možnost dohnat vše, co jsem chtěla zkusit a nemohla.

Ale nejhorší pro mě byla asi samota, to se neobešlo bez úzkostí, a když mi není psychicky dobře, tak netvořím. Naštěstí to netrvalo dlouho a zvítězil můj vnitřní klid.

Více o Dominice zde