Sklářská designérka Anna Jožová / Jak k vážným tématům přistupovat hravě

Jožová letos nezůstala jen v Česku, přes léto absolvovala italskou expedici, kdy se svými vázami procestovala přehlídky v Miláně, Benátkách a Neapoli. „Plánuji se v příštím roce uskromnit, co se týče výstav, a věnovat se více tvorbě,“ říká. K té přistupuje s hravostí a vtipem jí blízkým, nevyhýbá se ale ani závažným tématům spojeným se změnami klimatu a ekologií. Původně se přitom studentka v ateliéru Ronyho Plesla na pražské UMPRUM věnovala keramice. Ke sklu, díky kterému dnes sklízí úspěch, ji překvapivě přivedly zdravotní komplikace. „Mým rukám nedělalo dobře v chladných keramických dílnách, teplo skláren jim prospívá,“ přiznává designérka v rozhovoru, ve kterém nechala nahlédnout do svého světa i procesu tvorby.

Začnu volnou asociací. Co tě při slově sklo napadne?
Podivný čirý materiál brnkající na struny svou poutavou optikou.

Ptám se i proto, že jsi původně studovala keramickou tvorbu. Co tě ke sklu přivedlo?
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné a abych přiznala, tak ke sklu mě „zavál“ zdravotní problém. Takzvaný Raynaudův syndrom, který nejčastěji zasahuje tepny na rukou, způsobil, že mi ukrutně mrzly prsty v chladných keramických dílnách. Můj tehdejší spolužák sochař Adam Fejfar všímavě poznamenal, že by jim spíše „lahodilo“ teplo sklárny, a zasel tak semínko mé sklářské vášně. Keramickým materiálům se ale nevyhýbám, obzvlášť poutavý je pro mě porcelán.

Jak bys popsala svůj tvůrčí proces?
To se liší projekt od projektu. Většinou mě pomyslná múza políbí při pohybu a při odpočinku, tedy ve chvílích, kdy mám, jak se říká „prázdnou hlavu.“ Poté je to už „jen“ o přetavení myšlenky do správně vybraného materiálu a formy.

Tvoje tvorba vyznačuje hravostí a odvahou experimentovat. Příkladem mohou být tvoje lízátkové vázy „Líza“, které tě dostaly do širšího povědomí. Jak tě tyto vázy napadly?
K vázám Líza mě zavedla má chudoba (smích). V té době jsem si přála navrhnout autorské millefiori, tedy vytvořit vlastní alternativu proslulé benátské techniky muránského skla, která se tvoří, když to řeknu velice zjednodušeně, taháním a nanášením skleněných tyček.

Je to časově náročné pro výrobu na huti a u nás v Česku se potřebné sklo na tuto techniku moc nevyužívá. Takže když jsem nakonec viděla výrobní budget, protočily se mi panenky. Začala jsem hledat levnější alternativu onoho „tisícikvětého skla“ a asi osud to tak chtěl, že jsem na ni narazila při pozdním nákupu v Albertu. Roksová lízátka jsem vyselektovala, nahřála a nalepila do křišťálového tvaru vázy. Tu jsem poté zapečetila speciálním čirým materiálem. Z váz se tak stala humorná reakce na finančně nákladnou techniku muránského skla. Millefiori jsem ale nakonec využila později u váz Europa. Musím přiznat, že to nebylo nic lehkého.

Nevyhýbáš se ale také vážnějším tématům, do své nedávné tvorby jsi promítla například otázky spojené s environmentální krizí.
Ano, tyto novější projekty už humorem tolik nesrší. Na „vině“ byla má stáž na Novém Zélandu v roce 2019, kdy jsem letěla studovat na tomto „kousku ráje“. Po vybočení z našeho středoevropského hnízdečka jsem byla svědkem událostí, které se nás zatím příliš netýkají: sucho, požáry, stoupající hladiny oceánů…

Melancholicky jsem bloudila po tomto odkvétajícím ráji a sbírala materiál z míst, která brzy zaniknou vlivem environmentální krize. Materiál jsem poté zpracovala do relikviářů – váz Gaia. Od té doby jsem na problematiku environmentální krize fixovaná a je pro mě pevným základem při vytváření nových projektů. Na vázy Gaia navazují křišťálové vázy Keto, které reagují na znečištění oceánů. Křišťál symbolizuje jejich křehkost, zatímco jsou dušeny nečistotami v podobě odpadů, sítěmi či ropnými skvrnami.

Vázy Gaia na jaře sklidily nominaci na cenu Czech Grand Design a společně s Keto jsi je také na začátku léta vystavovala během Venice Design Biennial. Jak se ti tam povedlo dostat?
Přiznám se, že poněkud troufale. Nerada vyplňuji přihlášky, proto jsem jim napsala email. Ještě tentýž den odpověděli, že mají o spolupráci zájem a vybrali tyto nové projekty.

Na přehlídkách v Itálii si přitom letos vystavovala vícekrát, můžeš přiblížit ty další?
Ano, mozzarelly a croissanty mě nakonec pronásledovaly celé léto. Poštěstilo se mi vystavovat jak na zmíněném Venice Design Biennial, tak také na The Venice Glass Week a takovou třešničkou na dortu bylo nedávné Edit Napoli. Akorát, jak se říká, že jsou Italové s organizací na štírů, tak v tom posledním případě se mi to potvrdilo.

Když jsem tam přiletěla poslední den výstavy, tak jsem navíc zjistila, že mé vázy pouze vybalili a umístili na podlahu bez dalších popisků. Na druhou stranu to vynahrazuje vysoká návštěvnost a výběr, který tam prezentují, je bezesporu kvalitní.

Málem bych zapomněla ještě na výstavu 1000 Vases v Miláně. Tedy na tu bych spíše ráda zapomněla, zejména kvůli špatné a náročné komunikaci s organizátory. Nakonec v popiscích spletli i mé jméno a vůbec nezmínili UMPRUM, která mě v účasti podpořila a které za to chci poděkovat. Nicméně bych ráda doporučila všem, kteří chtějí na podobných přehlídkách vystavovat, aby si podobné věci pohlídali. Důležité je také přijet osobně na přehlídku, protože člověk nikdy neví, co se může stát, nakonec může i svou tvorbu přijít.

Jak náročné je pro studenta prorazit na zahraničních výstavách?
Jak zpívá Robbie Williams ve svém songu Radio: „Ouch!“. Tak bych nějak vystihla vystrkování růžků na zahraničních výstavách. Student musí počítat s tím, že ho výlet nevyjde levně a bude muset zapojit své vyjednavačské, a hlavně organizační schopnosti. Také by si měl na výstavy osobně dojet a pořídit materiál pro školu. Pozitivní však je, že škola participaci a dopravu ve většině případů hradí. Za to UMPRUM znovu moc děkuju.

V čem tě tahle letošní italská odysea posunula dál?
Určitě mi nadělila rozšíření obzorů a novou perspektivu k tvorbě. Každopádně, a to je samo sebou velice důležité, jsem získala nové věřitele, kteří se do mě nebojí investovat a podpořit mě tak v tvorbě. Velice tomu však napomohla i pražské galerie Kvalitář, se kterou spolupracuji a pod jejímiž perutěmi od nedávna již oficiálně cvrlikám. Naposledy jsme zde měli na jaře společnou výstavu s Jiřím Krejčiříkem a Milanem Houserem.

Myslíš, že čeští designéři a současná česká tvorba dokážou obstát v zahraničí?
Samo sebou, a to nechci dělat „paní chytrou“. Nicméně je esenciální uvědomit si své možnosti. Například můj styl tvorby se zamlouvá horkokrevným Italům, ale třeba v Japonsku bych si pravděpodobně příliš neškrtla. Trendy se liší, ale každopádně odpověď na tvou otázku zní, že rozhodně ano.

Pravidelně se objevuješ i na českých designových přehlídkách, jako je Designblok nebo Czech Design Week. Co ti každá z těchto akcí dává?
Dávají mi kontakty s osobami a médii, které design opravdu zajímá. Také se tak pravidelně rok co rok střetnu s báječným kolektivem designérů a prohodíme nejenom slovíčka o novinkách, ale i společně „upustíme páru“.

Důraz ve své tvorbě kladeš i na samotnou prezentaci. Co vše je v tomto ohledu potřeba, aby úspěšný designér podchytil?
Zjednodušeně jsou základem čtyři věci: kvalitní portfolio, komunikace se světem, vizuální styl, eventy.

Všiml jsem si, že sis také nechala udělat vlastní logo. Kdo je jeho autorem? Jak významným prvkem vlastně je logo pro designéra, který tvoří pod vlastním jménem?
To mě těší, že sis všiml. Ráda bych touto formou pochválila jeho dva autory: Sergeie Gavrocheho a Sofii Makanovou. Společně nyní připravujeme i nový web. Podle mě není logo naprosto nezbytné, mnoho designérů funguje i bez něj. Každopádně v tom mém má být krátké sdělení – jedná se o střepy představující organičnost a nespoutanost mé tvorby.

Letos jsi také začala spolupracovat s designérem Vlastimilem Šenkýřem a společně jste v létě představili kolekci skleněných váz KOMBO, pro kterou jste vytvořili i vlastní tajnou přísadu do skla. Čím přesně je kolekce zvláštní?
S Vlastou je velká legrace, a tak jsme uvolněně experimentovali, s čím nás jen napadlo. Také jsme jeden druhému „obnažili“ své techniky, a vznikla tak kolekce experimentálních váz a svítidel KOMBO. Design váz a svítidel je založený na stylizaci ženského a mužského elementu. Využili jsme přitom také vlastní tajnou přísadu, kterou jsme pojmenovali „Hadí směs“ a která na povrchu vázy vytváří ojedinělý dekor připomínající hadí kůži.

V současnosti KOMBO prezentujeme na výstavě v marslab POPup gallery v Holešovicích, kde s Vlastou vystavujeme i vlastní autorskou tvorbu.

A jednalo se o jednorázový projekt, nebo plánujete spolupráci rozvíjet dál?
Plánujeme vedle své vlastní tvorby pokračovat i ve spolupráci, tentokrát však už pod názvem „studio KOMBO“. Chtěli bychom se zaměřovat na komerčnější projekty, jako jsou například osvětlení do interiéru a další bytové doplňky. V jednodušších tvarech a na rozdíl od mé autorské tvorby to nebudou limitované edice.

Ty sama přitom neustále rozšiřuješ svoje portfolio, pravidelně svoji tvorbu prezentuješ na výstavách a přehlídkách designu, stále studuješ a stihla jsi i několik stáží. Čím si dobíjíš baterky, jak trávíš své volno?
Tedy moc volna neposbírám, ale když to jde, tak navštěvuji přátele, rodinu nebo si vyrazím zasportovat do přírody. Hodně času také trávím se svým přítelem Petrem Dejmkem, se kterým nás pojí i práce. Petr je malíř, v současnosti studuje malbu na AVU a k tomu fotí, takže jej využívám i k nafocení mých produktů a výstav.

Letošní rok byl celkově náročný, pracovala jsem od rána do večera a potom už člověk pořádně neví, co je to život a smrdí to vyhořením. Na Vánoce si ještě ale klid dávat nebudu. Mám už zarezervovanou huť na poslední tři dny před Štědrým dnem, takže ani nevím, jestli se mi poštěstí užít si ducha Vánoc, ale plánuji se v příštím roce uskromnit, co se týče výstav, a budu se víc věnovat tvorbě.

Ještě bych se zeptal, zda v máš tedy v současnosti rozpracované další projekty, o kterých brzo uslyšíme a které zde můžeš přiblížit?
Co nevidět se chystám na velké foukání na huti v Desné. Mám již připravené nové formy, techniky a nápady. Každopádně ne vždy „kvete pšenka na poli“ a tak kdo ví, jak to dopadne. Také mám rozpracovaný projekt závěsných objektů inspirovanou různými typy krajin. Úzce to bude souviset s 3D tiskem, pomocí kterého chci vytvořit speciální modely na formy, ze kterých se pak sklo bude foukat. Když se poštěstí, tak bych projekt mohla představit na začátku příštího roku.

Více o Anně Jožové a její tvorbě zde