Rukověť stylu Tomáše Rice / Vůně zažívat a prožívat je luxus

Základem mého šatníku jsou basic věci. Plíživě se do mého šatníku vkrádá konzervativismus, který vytlačuje kdysi dosti progresivní módní styl. Nestárnu, začínám se chápat a respektovat. Přiznal jsem si, že jsem pohodlný až nedbalý. Takže: bílé triko, nejklasičtější Levi’s, oversized mikina s kapucí (kterou neváhám nosit na hlavě), tenisky nebo černé vysoké Dr. Marten’s. Barevná škála osciluje mezi černou a šedou, sem tam se hrozně odvážu do béžové. Bad hair day řeším kšiltovkou. Občas se zapomenu a chodím v ní doma. Hodinky nenosím, svou striktní dochvilnost si ohlídám na mobilu. Místo na zápěstí mi zbylo pro náramek. Syrový kus stříbra značky 14 Gram Jewels. Další kovové ozdoby, které patří k mému stylu, nejsou běžně vidět.

Módní značka oblečení, na kterou se můžu spolehnout je britský designérský brand Olive. Mám (oprávněný) pocit, že to navrhují pro mě. Chci si to užít a nechci je zklamat. Úplně posledním kouskem je vlněná vesta do V. Přesně takovou nosil i můj dědeček. Radost z ní je zatím velmi soukromá. Nosím přes ni mikinu s kapucí. Je zima.

Na mém oděvním wishlistu je vše z kolekce mladé německé značky Frnkow. Od založení v loňském roce je sleduji a jsem nadšený. Konvenuje mi nejen samotná móda, ale i přístup ke komunikaci značky a k byznysu. Je radost sledovat, když věci vznikají s jasným záměrem a láskou. Ale zpět. Začnu spodním prádlem. Už je na cestě.

Z míst, které jsem v poslední době navštívil ve mně nejvíc rezonuje návštěva Benátek. V Benátkách jsem byl již několikrát, ale poslední cesta vloni v říjnu byla naprosto jiná. Jindy přelidněné město bylo prázdné, ovšem nikoli opuštěné. Něco jako lázeňské město na konci sezony. Naplněné klidem, pomalé, tiché a daleko osobitější, než když místní po desetiletích (možná staletích?) hráli přesilovku nad turisty. Vychutnával jsem si opojnou krásu města, poslouchal zvony i tiché zvuky vody a připadal si jako na soukromé prohlídce. Ať tak či onak, nevynechal jsem opětovnou návštěvu muzea Punta della Dogana ani skleničku Negroni v hotelu Danieli. Ovšem sedět na zemi s pizzou a colou na náměstí San Marco skoro sám bylo tentokrát silnější.

Oblíbený předmět, který jsem si přivezl z cest je černý čaj a vonné tyčinky z milované Srí Lanky. Není to žádný objekt do poličky, ale spíš kus života. A ty dvě věci mi v životě i zůstaly. Černý čaj si nechávám posílat. Je úplně obyčejný, ale jeho chuť i vůně mě spolehlivě přenese zpět. Srílanské vonné tyčinky jsme několik měsíců po mém návratu v lednu 2020 zařadili do portfolia Pigmentarium. Jsou vyrobené lidmi, kteří mě na tamní poutní cestě provázeli a zůstali v mém srdci.

Svých oblíbených vůní mám hned několik. Vůně čistoty, když svítí ranní slunce po chladné noci. Vůně našeho pejska Azánka, když nás ráno vítá do nového dne. Vůně benzínu. Z parfémových ingrediencí pak cibetka. Nedávno jsem prodělal covid a na dva měsíce ztratil čich. Teď se navrací a já si nějak pořádně uvědomil, jaký luxus je vůně zažívat a prožívat. To, jak umí dokreslit atmosféru, navrátit vzpomínky a navodit náladu je až dechberoucí.
A jaké parfémy mě momentálně baví? Samozřejmě všechny z portfolia Pigmentarium. Ty mě baví i zcela zabavují. Obecně se to ale v čase vyvíjí. Zrovna teď mám na sobě novou podobu našeho parfému Ad Libitum. Je to povznášející pocit. Vůně je velmi klasická tzv. chypre (zjednodušeně citrusy s mechem), ale v moderním twistu. Vždy, když ji mám na sobě, vybavuje se mi opera, balet, funkcionalistické vily, ale i práce, přímost, platné slovo muže, dobré hodnoty….

V nápadu založit vlastní perfume house jsem viděl příležitost propojit několik světů, které mě zajímají a baví. Příležitost vytvořit „paralelní vesmír“, který bude fungovat podle našich pravidel. Na straně jedné řemeslo a umění, na straně druhé „drive“ byznysu. Když Jakub Hiermann (parfumér Pigmentarium) přišel s první vůní, kterou vytvořil jen pro své soukromé potřeby, nadchl jsem se a začal vizualizovat. Představu vlastní firmy jsem měl vždy a s blížícím se koncem studií jsem doslova nasával nápady. Parfém složený z nejlepších ingrediencí byl produkt, který mi dal obsah. Kolem něho jsem si představil vlastní značku. Pigmentarium mělo spojovat, a to se myslím děje. Propojujeme umělce, malíře, sochaře, fotografy a samozřejmě řemeslo. Navazujeme spolupráce s inspirativními lidmi z oblasti designu, byznysu a kultury. Je to cesta a je to radost.

Jídlo, které jsem si v poslední době oblíbil je Butter Chicken z restaurace Káthmándu, ve které jsem ale nikdy nebyl. Snažíme si dnes relativně pravidelně objednávat jídlo v restauracích. A došlo na tento objev. V životě jsem nejedl lepší „indii“. Musím také doporučit Wokno Burger ze stejnojmenného bistrostánku v Příbrami, městě, do kterého jezdím za rodinou. Majitel a šéfkuchař v jedné osobě jezdí sám k malým dodavatelům pro všechny ingredience. Výsledek je bezchybný a Wokno je mým pravidelným cílem.

Restaurace, kterou bych chtěl ještě někdy navštívit se nachází na souřadnicích N 6°04`04.690 E 80°54`40.632. Název neznám, je to přístřešek z plachty na pláži u oceánu. Liduprázdno, jen šum moře, slunce, na kterém i takový sluncomil jako já dlouho nevydrží, a stůl. Rodina majitele a jídelní lístek na tabuli opřené o slunečník. V živote jsem nejedl lepší krevety. Jestli se mi to ještě někdy podaří, tak chci znovu sem!

Momentálně nejvíc nakupuji on-line a to oblečení, jídlo, ale i cokoli jiného. Teď to ani moc jinak nejde. Nicméně, jako asi mnozí mám opravdu rád nákupy v berlínském Mitte. I kdybych tam měl koupit jen černou tužku v Muji. Obvykle jsou to ale časopisy, móda ve VooStore nebo kancelářské potřeby v Luiban. Ještě mnohem raději nakupuji jídlo rovnou na talíř. Dokonalé pho u Monsieur Vuong. A v Kreuzbergu mám i „svého“ tureckého barbera. Tuzemským oblíbeným místem pro nákup je vinohrad Sonberk. Budova ze dřeva a skla od Josefa Pleskota s tím nejkrásnějším výhledem. Tak nějak si představuji ideální prodejní místo. Jezdíme sem nakupovat opravdu pravidelně a doufáme, že se brzy vrátíme.

Nejlepší knížka, kterou jsem v poslední době přečetl je Malý Život autorky Hany Yanagihara, velmi silný životní příběh odehrávající se v New Yorku.

Z podcastů mám nejraději ty zpravodajské, protože věci uvádějí do kontextu. DeníkN pod taktovkou Filipa Titlbacha, nebo Vinohradská12. Když jsem zpráv přesycený, což se v poslední době děje často, volím ScienceCafé, nebo Balanc Radia Wave. Jsem rád, že je vědě a duševnímu zdraví věnován prostor. Ze světového mám pak rád asi vše od Monocle a nově jsem objevil umělecký podcast TalkArt – rozhovory se současnými hvězdami uměleckého světa moderované neméně zajímavými lidmi.

Vnitřní klid mi přináší domácnost, která je v harmonii. Azánek, náš pejsek. Vztahy, které jsou postavené na kvalitních a sdílených hodnotách. Upřímnost.

Oblíbenou částí mého bytu je Halabalovo křeslo umístěné vlastně náhodou v kuchyni pod oknem. Dá se říci, že „nám zbylo“ a chvíli jsme mu hledali místo. Vedle něj stoh časopisů a za oknem vnitroblok s mikrosvěty balkonů a vysokou lípou. Kuchyně se během pandemie stala středobodem našeho domácího žití a křeslo poskytuje přehled o všem dění. Zároveň je tak pohodlné, že si sem chodím číst. Křeslo jsem dostal od rodičů po ukončení studií.

Nejzvláštnější věc do bytu mi pořídil můj partner David. Jeho oblíbený internetový antik obchod ten objekt popisoval jako „Opravdu velká soška hrajících si medvíďat“. Popis nelhal. Ta strašná věc je navíc opravdu velká. Nejprve jsem ji vůbec neměl rád. Hnědá lesklá a velká medvíďata se přidala k zástupu dalších věcí, které já nechápu a David miluje (a hromadí). Myslím, že tady mezi sebou máme krásný balanc (a teda díky Davidovi i krásný byt). Pointou je, že teď si bez té sošky vůbec nedovedu představit existovat. Dává to vůbec smysl? Já myslím, že jo.