Rukověť stylu Jana Krčmáře / Mít kabát jako major Calloway

Základem mého šatníku jsou poloshirty. Po lockdownu všichni zažíváme, jak postupně umírá starý dress code. Ale poloshirt díky límečku nakombinujeme se sakem a nepůsobíme úplně ležérně, když je třeba. Přiznám se, že v současné době mám nejraději polo od francouzské značky Celio. Mají dobrý střih a díky absenci klasických pruhů na límci se dají rychle proměnit v poloformální záležitost pro business meeting.

Z oblečení, které jsem si nedávno koupil a potěšilo mě musím vyzdvihnout kabát švédského labelu Stutterheim. Je to klasický kabát severských rybařů. Jednoduchý střih, perfektní elegance, ale zároveň minimalisticky moderní. Návrhář Alexander Stutterheim ho navrhl po vzoru pláštěnky svého dědečka, který našel v bedně na půdě jeho baráku na švédském ostrově Arholma.
Kromě toho jsem si letos pořídil po dlouhé době zase Martensky, žluté 1460, 8 děr.

Vysoko na mém oděvním wishlistu nyní je klasický kabát dufflecoat. Můj otec měl originální britský dufflecoat z velbloudí srsti z Army surplus storu z Londýna, který mu tam koupila jeho maminka v padesátých letech. Takový, jaký nosili britští námořníci za druhé světové války, a který má třeba major Calloway ve filmu Třetí muž. Dlouho jsem ho nosil, než se bohužel rozpadl. Vážil asi sto kilo a měl tak hranatý střih, že člověk v něm vypadal jako kredenc, ale i právě proto je módní ikonou. Ten bych si rád ještě jednou koupil. Dnes se prodává v různých vintage army storech.

Místo, které jsem naposledy navštívil a nadchlo mě je rakouské město Dornbirn, kde jsem pracovně navštívil továrnu výrobce svítidel Zumtobel. I když jsem z Vídně, takhle daleko na druhé straně Rakouska jsem vlastně nikdy nebyl. Město mě nadchlo architekturou, tím, jak je příjemné pro chodce a leží přesně na konci Alp. Soukromě mě potěšil hotel Puradies v salcburském Leogangu, hlavně designem pokojů a baru, ale i úžasným spa. Byli jsme si tam se ženou odpočinout, když naši dceři byly čtyři měsíce. A vždycky mě dostane, když vám v hotelu dají najevo, že jim nevadí, že jste k nim přijeli s miminkem.

Nejlepší suvenýr, který jsem si přivezl z cest je přívěšek na klíče. Před asi patnácti lety jsem cestoval napříč USA a zastavil jsem se u příbuzných na jejich farmě ve státě New York. Manžel mé sestřenice, Patrick, tam vlastní obrovský pozemek, po kterém starým pick-upem rozváží na pastviny vodu pro krávy. Vůz stojí už asi třicet let venku a jezdí jen od stodoly tři sta metrů na kopec, kde jsou přes den krávy. Je zázrak, že vůbec ještě funguje. Jednou jsme tam v tom autě seděli, pršelo, pili jsme pivo a já našel v příhradce na rukavice přívěšek s motivem krávy. Patrick řekl, hele, ten už asi dvacet let hledám. Tak si ho nech na památku.

Nezbytností, bez které se neobejdu jsou jednoznačně moje sluchátka, které mám na hlavě skoro furt. Od svých asi patnácti let jsem vždycky poslouchal hudbu ve walkmanu. V současné době mám sluchátka Sennheiser Momentum. Ty mají přece jen trochu lepší zvuk než levné od Sony, ze kterých jsem v šestnácti poslouchal NOFX.

Z jídel mě v poslední době nejvíc zachutnaly brazilské chlebové koule Pao. Před pár týdny jsme si je s ženou objednali domů z restaurace Ambiente Brasileiro. Pao před časem dovážela a pak i doma pekla jedna známá a já jich měl jeden čas plný mrazák. Teď jsem si to docela užil, i když jsem se tím samozřejmě nacpal už před hlavním chodem.

Restaurace, kterou bych rád znovu navštívil  je hotelový restaurant ve Villa Sands na Ilha de Moçambique. Na talíři mi tam naservírovali tu největší krevetu, jakou jsem kdy viděl. To bych si docela rád ještě dal.

Rád bych se znova někdy vrátil na ostrov Ilha de Moçambique v Mosambiku. Je ještě docela neobjevený, anglicky tam moc nemluví, a na rozdíl třeba od ostrova Mauricius je to opravdová Afrika. Mají tam krásné moře plné obrovských mušlí a v těch pár restauracích servírují neskutečně dobrá jídla.
Taky bych se jednou aspoň na pár týdnů vrátil na estonský ostrov Ruhnu. ŽIje tam asi jen padesátka lidí – je to maličký kus země a nedá se tam nic dělat, kromě chození na malou pláž, kde skoro nikdo není, procházení se po lese… anebo čtení. Možná, až vyrostou děti, tak si tam vezmu s sebou všechny knížky, které teď nestíhám číst.

Oblečení nejraději nakupuji v okolí videňské Rotenturmstrasse, kde se nachází i můj oblíbený obchod House of Scotland. Obchod má snad nejhorší webovky, jaké jsem viděl, ale je plný opravdu nádherných vlněných svetrů a sak.

Nejvíc peněz za nejkratší dobu jsem při nakupování nechal v East Village v New Yorku. Ale bylo to před patnácti lety, a nevím, zda bych si ještě oblékl věci, které jsem si koupil třeba v obchodě Search and Destroy.

V hudbě mě teď baví rapper Aesop Rock, kterého jsem objevil před pár týdny. Oživil ve mně pocit, že hip hop není mrtvý. Konečně deska s opravdovým beatem, ne tak neuvěřitelně pomalá jako většina hiphopových alb dneška. Aesop Rock má podle mě také takovou tu ironii, která dnes rapperům chybí. Připomíná mi album Dr. Octagonecologyst od Dr. Octagon z roku 1996. Už jen proto je to výborný.

Podcast, který nejvíc poslouchám musí být Guardian Football Weekly – a pokud jej neposlouchám nejvíc, tak rozhodně nejdéle. Běží skoro patnáct let a je stále skvělý. Věnuje se nejen samotnému fotbalu, ale i takovým tématům, jako je deprese u fotbalistů, korupce, problematika vlivu sázkových kanceláří, ženský fotbal aj.

Dále poslouchám hlavně komické podcasty jako například Off Menu, ve kterém komici James Acaster a Ed Gamble zpovídají hosty o jídle. Po každém poslechnutí mám další seznam restaurací po celém světě, které bych rád navštívil.

Místností v bytě, kterou mám nejraději je můj pracovní koutek. Je vlastně součástí naší knihovny, kterou nám navrhla architektka Eva Willenbrinková, a to tak, aby zaplnila celou stěnu v obýváku. Přemýšleli jsme dlouho, jak do ní zabudovat repráky, hifi… já při tom měřil, kolik metrů knih a desek mám. A v rohu je nyní pracovní koutek s deskou, za kterou pracuji. Je to taková zašívárna v prostoru, kde se dá v klidu sedět, i když ve zbytku pokoje běhají a křičejí děti.

Nejzvláštnější věc do bytu, kterou jsem si pořídil je velká fotografie od Aleny Kotzmannové ze série Vysílač, kterou miluji, ale o které se názory v naši domácnosti vcelku rozcházejí. Mně připadá dynamická, plná energie. Slyšel jsem ale i názor, že je příliš depresivní. Fotografii jsem vídal v kavárně Fra na Vinohradech, když jsem bydlel v činžáku přímo vedle. Strašně se mi líbila a pak jsem zjistil, že Alenu Kotzmannovou zastupuje kamarádka Camille Hunt z galerie Hunt Kastner.

Nejlepší knížka, kterou jsem v poslední době přečetl je A Legacy of Spies od Johna le Carré. Je to zúčtování se špiony ze studené války a mám pocit, že le Carré jednou provždy chtěl dát všem najevo, že špiony vlastně vůbec nemá rád – že to vůbec nejsou žádní supercool agenti á la Bond anebo Bourne, ale v jeho očích cyničtí nihilisté, kteří si neváží lidských životů a mají pocit, že všechno je jen hra.

Jedním z důvodů, proč si nainstalovat fotovoltaiku  je příprava na nástup elektromobility. Když se zamyslíme nad tím, že třeba v Bentley rozhodli, že do roku 2030 budou jejich továrnu v Crewe opouštět pouze elektrická auta, tak to znamená několik věcí. Zaprvé, že výrobci luxusních aut přecházejí na elektroauta. Zároveň bych ale nevsadil na to, že zrovna česká vláda bude dostatečně rychlá ve výstavbě nebo plánování příslušné infrastruktury. Pokud si však majiltelé EV aut doma nainstalují designovou solární elektrárnu s nabiječkou, může jim být jedno, že si podle některých členů vlády máme patrně každý postavit doma ve sklepě modulární jadernou elektrárnu. Není větší luxus, než se prostě odpojit ze sítě a být naprosto soběstačný!

Nejzajímavější věci kolem fotovoltaiky se dějí ve Švýcarsku protože solární panely tam vnímají úplně jinak než u nás. Vidíme tam hodně příkladů citlivě instalované fotovoltaiky, takzvané Building Integrated PV, jako je např. dům Schneller Bader Haus,anebo rekonstrukce zámečku Doragnu od architektů deltaZERO.

Používají se high-end panely, které jsou navržené nikoli jen pro maximalizaci výroby elektřiny, ale i aby stylově ladily k budově a jejímu okolí. Takové instalace jsou samozřejmě dražší, než jaké vidíme u nás. Nicméně si myslím, že když dnes stavíte objekt pro náročné klienty, nemělo by se při instalaci fotovoltaiky šetřit.