Rukověť stylu Henrika Sunde Wilberga / Návod, jak se obléct jako stylový akademik

O oblékání akademiků a intelektuálů v západním světě tradičně koluje řada zábavných historek. Například podle anglického stereotypu vysokoškolský profesor obvykle nosí manšestráky, propínací kardigan a vozí se v letitém saabu. Při letmém pohledu by tento jízlivý popis šel v nadsázce uplatnit i na Henrika. On sám se k tomuto oděvu uchyluje ale s obrovsky znaleckým módním názorem.

„Často se zapomíná, že profesor s knězem a soudcem tvoří triumvirát profesí, jež historicky odívaly slavnostní oděv, tedy talár, jako symbol veřejné autority. Vyjma Oxfordu, Cambridge a několika amerických univerzit to dnes ale platí už jenom pro ceremonie,“ vysvětluje Henrik, který pochází z Norska, studoval ve Vídni, Perugii a Paříži. Nyní dlouhodobě žije ve Spojených státech, kde je profesorem němčiny na univerzitě v Minnesotě.

„V dnešní době autorita profesora na bázi oděvu neexistuje. Akademici se oblékají jako všichni ostatní. Jenom daleko hůř, protože jsou chudí,“ směje se.

A pokračuje: „Když jsem studoval na École Normale v Paříži, můj profesor matematiky Cedric Villani chodil v nabíraných košilích a sametových oblecích. A staří profesoři filozofie pamatující revoluční rok 1968 si zase vykračovali v obnošených manšestrákách. V dnešní době učitelská excentricita skoro zmizela.“ Ne tak ale u Henrika. Stačí prozkoumat jeho důmyslný šatník, který se skví jedním mimořádným kouskem vedle druhého.

Základním pilířem mého šatníku je olivová military bunda a bílé kalhoty. To je základ, ze kterého se vydávám mnoha směry. Ať je to svetr s teniskami, anebo blejzr, košile a kravata. Nebaví mě pravidla, co se oblékat smí, či nesmí. Raději se vezmu westernovou košili s tvídovým sakem, nebo vintage mikinu k dvouřadovému blejzru.

V oblékání mě často inspirují staré filmové a hudební ikony. Michel Piccoli ve filmu Krásná hašteřilka od Jacquese Rivetta. Svetry a boty typu wallabee, jaké nosíval Samuel Beckett. Styl Jacka Nicholsona v první polovině sedmdesátých let. Robert Redford ve Třech dnech Kondora. Paul Weller, když hrál v osmdesátých letech ve Style Council. K dalším mým oblíbeným stylařům se řadí lidé jako Yukio Akamine, Alessandro Squarzi ze značky Fortela, Gauthier Borsarello z Le Vif a Brian Davis z Wooden Sleepers, také pánové, kteří provozují shop Bryceland’s v Tokiu a Willy Wang z The Anthology.

Svůj styl odívání jsem si vytvořil po přestěhování do Ameriky. Nazývám jej Euro-Ivy. To znamená vintage americana šmrncnutá tradičním univerzitním Ivy League stylem s fůrou inspirací ze starého kontinentu. Až v Americe jsem si oblíbil vojenské uniformy, westernové oblečení, vintage levisky a džíny od Lee a Wrangler… Ale také klasické kusy Ivy League stylu jako tříknoflíkové blejzry od Brooks Brothers, mokasíny typu penny loafers a košile typu Oxford s propínacím límcem. Klíčový pro mě je vzhled vintage. Nové tvídové sako mně nedává smysl. Tvíd musí být, anebo působit trochu obnošený.

Evropský styl u mě vítězí prostřednictvím obuvi, pletenin a šátků. Ty si obvykle vybírám u značky Drake’s. Inspirovali mě starší pařížští gentlemani, kteří s těmito šátky kolem krku vyrážejí na své denní pochůzky po Monparnasse. K tomu si vykračují ve svých bytelných mokasínách typu tassel loafers a gabardénových kalhotách.

Když jsem studoval ve Vídni toulal jsem se v noci cestou z barů kolem výloh starých vídeňských obuvníků a obdivoval práce maďarských ševcovských mistrů. Tenkrát jsem si pořídil své první pořádné boty od značek jako Vass Budapest, Heschung, ale i anglických Tricker’s a Crockett and Jones. K tomu rád nosím svetry. V mojí kolekci klasických pletenin jsou roláky a svetry z shetlandské vlny na zimu, nebo hutné kardigany na doma.

Nedávno mi udělala radost koupě stříbrného náramku ve tvaru ozdobného peří od navažského šperkaře J. Mace. Než jsem se oženil, nikdy jsem žádné šperky na sobě nenosil. Ale jakmile jsem si navlékl masivní zlatý prstýnek, něco se v tomto ohledu ve mně zlomilo. Nyní nosím prsteny s tyrkysovými a onyxovými kameny celkem běžně.

Další dobrým nákupem byla klasická hoodie mikina od německého výrobce Merz b. Schwanen, kde používají pracovní postupy na starých tkacích strojích. Na mikinu to byl poměrně drahý kus oblečení, ale kvalita je vysoká.

K mým oblíbeným obchodům patří Independence v Chicagu a Black + Blue v Saint Paul. Pokaždé něco objevím ve skvělých vintage obchodech, jako je londýnský Vintage Showroom nebo Raggedy Threads v Los Angeles. A protože neplatím clo na britský import, rád nakupuji i značky Trunk Clothiers a Drake’s.

V mé ledničce obvykle najdete čerstvé bylinky nebo citrusové plody. Koriandr nebo limetka se k vaření čerstvých jídel vždycky hodí. Jsem vegan, takže mám v lednici i tahini, což je perfektní zdroj umami chuti, kterou postrádáte, když se vzdáte masa.

Z vůní mám nejraději parfémy od značek Frédéric Malle, Zaharoff a Ineke. Dávám v tomto případě na doporučení přátel, kteří v oblasti parfémů mají větší znalosti než já. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že mám vlastně raději lehčí a florální vůně, ne ty typicky maskulinní.

První věc, kterou po ránu udělám, je že vypustím ven našeho rotvajlera. Pozoruji, jak se ten nebožák honí za veverkami. Až donedávna jsme bydleli na opuštěném místě v přírodě, a tak jediným mým pojítkem s civilizací bylo ranní kafe, ideálně z najemno namletých honduraských, guatemalských nebo kostarických zrnek.

Lituji, že jsem včas nezainvestoval do vína, jako je barolo nebo burgundská a z Champagne. Donedávna byla velmi levná, ale v posledních letech jejich ceny vyletěly strmě nahoru.

Jako vysokoškolský profesor oceňuji studentský styl oblékání z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy začalo poprvé docházet k razantnímu nástupu sportovního oblečení do každodenního stylu oblékání. Existuje nádherná křesťanská hereze z dob starořeckého teologa Órigana, která praví, že nakonec všechna stvoření budou vykoupena, přičemž Satan bude poslední. Styl je přesně takový. (smích)

Akademický svět býval otevřený všem rozličných módním excentrikům a freakům, ale dnes už to bohužel neplatí. V dnešní době se akademici odívají stejně jako zbytek populace. A naneštěstí i přemýšlejí jako zbytek populace. Jedno souvisí s druhým. Ten takzvaný kapsulový šatník je reflexí kapsulové mysli.

Co se týká hodinek mám teď zálusk na Rolex Sea Dweller. Jinak nedám dopustit na své laciné hodinky značky Swatch, které jsem nosíval už v dobách svých cest do zemí, kde nechcete vypadat jako západní boháč. Vezmu si je klidně k blejzru a kravatě, mám pocit, že celý outfit se tím správně vyrovnává. V létě, nebo s více casual oděvy si dám na zápěstí svá vintage potápěčská seika.

Rád v posledních měsících čtu klasiky, které jsem dřív odkládal, anebo je otevřel z donucení jako Válka a mír, Odysseus, Neviditelný… Knihou, která mě v poslední době hodně zaujala, je více než tisícistránková bichle od Richarda Bena Cramera What It Takes o amerických prezidentských volbách z roku 1988. Je to pravděpodobně jedna z nejlepších sond do zákulisí moderní politiky.

Politika nám vstupuje do hlavy víc, než je zdrávo, ale tahle kniha je skutečně brilantním výčtem všech neduhů, které nyní prožíváme. A nikoli přesto, ale spíše právě proto, že se tolik snažíme jim předejít. Pokud jste četli část o první prezidentské kampani Joe Bidena v roce 1988, která dopadla naprosto katastroficky, musí vám být jasné, kam tohle všechno směřuje. (smích)

Sociální sítě používám často, i když raději bych byl, aby to bylo naopak. Instagram na povzbuzení, Twitter na uzemnění. Přednáším o německých filozofech, ale lidé mě stejně více hodnotí podle mého instagramového účtu a záleží jim na tom, jaký nosím denim a mokasíny. A mně možná taky. (smích)

Podcastům se snažím vyhnout, ale pokud už nějaký poslouchám, je zásadní zvolit takový, ze kterého se vůbec nic nenaučíte. (smích) Satirický Cum Town je čiré umění. Hodně mě teď baví i Nessun Dorma. To je nepravidelný podcast, který mapuje svět fotbalu osmdesátých a devadesátých let. Čtenářům bych spíše poradil, ať si ušetří mozkové buňky a raději si pořídí nějakou audioknihu. A stylové podcasty, ty jsou, jak by řekl Elvis Costello, jako byste se rozhodli tancovat na architekturu. Na druhou stranu, takový podcast Style and Direction od Ethana Wonga a Spencera Otte stojí za poslech.

Duševní hygienu v éře streamování mně nyní obstarává především poslech opery. Během loňského léta jsem se rozhodl, že každý den si poslechnu jeden operní kus. Zatím to držím. Můj tip? Zkuste něco od Giacomo Meyerbeera. Anebo se pusťte do yacht rocku ze sedmdesátek – do Steely Dan, Claptonovy desky 461 Ocean Boulevard (smích). Poslechnu si občas něco nového? Jasně, klidně nějaký nihilistický chicagský drill, nebo třeba Sleaford Mods (ale ty jsou již z roku 2014, ach jo). Když si uvědomíte, že od dob Oasis a Abbey Road uplynulo stejně tolik času jako od britpopových časů Oasis a dneška, tak co s tím, že? Ale když už jsme odsouzeni k vládě gerontokracie všude jinde, proč ne taky v hudbě? (smích)

Místo, kam bych se rád ještě někdy podíval je skalnaté pobřeží u Hořejšího jezera, speciálně kolem města Duluth, kde je to skutečně nádherné.

Mým oblíbeným místem v bytě je můj freudiánský divan. Manželka jej nenávidí. Ale já na něm teď v lockdownu trávím většinu svého produktivního dne. Obklopen knihami, květinami a skvadrou našich domácích zvířat.

Z umělců zcela obdivuji Larse von Triera. Jeho filmy patří posledních dvacet let neodmyslitelně k mému životu. Jsou umělecké záliby, jež se mě v životě drží pěknou řádku let, ale k ničemu necítím takovou extrémní oddanost jako k dílu von Triera. Umělecký svět je v dnešní době zcela oddělen od čehokoli intelektuálského, vše ovládají peníze. Dnešní kultura je jako skanzen. Fotografie Thomase Strutha se zabývají přesně tímto tématem, stejně tak jako díla filmařů Mii Hansen-Løve a Rubena Östlunda. Ale radost z přechodu do středního věku mi dělají přátelé, jímž se konečně dostává uznání. Jako například Jennifer Croft a její memoáry s názvem Homesick. Tato žena rovněž do angličtiny překládá knihy polské nositelky Nobelovy ceny za literaturu Olgy Tokarczukové.

Henrika sledujte zde