Rony Plesl / Přestupuji z jednoho břehu na druhý, ale stále podle téže řeky

V jednom rozhovoru s tebou jsem se dočetla, že učíš své studenty neopakovat zavedené principy. Aplikuješ to ve své práci skláře-designéra, ale stejně tak i ve volné tvorbě?
Nesleduji, až na výjimky, sklářskou tvorbu, ani moc současné designové značky. Zajímá mě spíše literatura, film, především dokumenty. Miluji dokumenty o osudech lidí, fascinuje mě příběh jednotlivce, jeho intimní zpověď. Učit studenty je něco velice podobného. Každý jsme v základu originál, na který se během života „nabalí“ nánosy dalších „originálů“ a vytvoří z nás „pouze“ směs, instantní produkt. Proto je umění tak složité a hledání tolik bolí. Je složité učit umělecké tvorbě, snažím se spíše nasměrovávat k složitějším úvahám nad sebou samým a nad okolním světem.

Mimochodem, za to, co se ti jako kreativnímu řediteli se sklářskou tradiční firmou Rückl povedlo, máš můj velký obdiv. Komplexní restrukturalizace a rebranding firmy. Jednoduchý nový design, který vychází z tradice, a přesto si zachovává absolutní přítomnost. Přirozená kontinuita jednotlivých kolekcí s jistou dávku nadsázky a humoru. Velmi jednoduchá message, která se lidí dotýká. Jak se to dělá – zachraňovat rozpadající se systém?
V designu mi pomáhá hlavně to, že přemýšlím stejně jako při volné tvorbě. Zajímá mě především obsah, příběh, historické návaznosti. Další podstatnou stránkou úspěchu v designování pro značku jsou lidé uvnitř firmy, především řemeslníci. Jim patří velká úcta a pozornost. Mojí výhodou je, že se pohybuji od patnácti let na huti a v brusírnách. Lidé, kteří tvoří značku, jsou mi blízcí a cítím se mezi nimi jako doma. Nejsem spasitel, ale možná vím, kde najít spasení. V pokoře k tradici a v lásce k řemeslu.
Ale na druhé straně, řemeslo někdy umění brzdí. Je třeba hledat inspiraci i jinde, třeba v módním průmyslu. Je to sice velká marketingová hra, ale všimněte si, že i zde vítězí úcta k tradici, řemeslo, kontinuita. Značky, které obdivuji, vždy vytváří nejprve designové principy a emocionální koncepty a až potom produkty. Několik krásných produktů ještě nedělá obdivovaný brand. Síla je spíše v emoci, kterou vyvolávají, a ta je souborem mnoha faktorů, jež vytváří pevný celek.

Mám pocit, že se tě lidé pořád snaží nějak kategorizovat. Je to designér? Je to umělec? V jaké roli je dobře tobě?
Jsem světu designu vděčný za svůj vývoj z introverta na extroverta. Musel jsem se naučit jednat s majiteli a šéfy velkých značek, získat pro své nápady zájem mnoha řemeslníků. Neměl jsem nikdy moc sebevědomí a publicita kolem designu mi určitě pomohla. Někdy jsem si s tím neuměl poradit a řekl v rozhovorech spoustu hloupostí a také ne na vše jsem v návrhářské tvorbě hrdý. Vždycky jsem šel do všeho s velkým nadšením. Umělec je pro mě především poutníkem v Komenského Labyrintu světa a ráji srdce. Hledání je základ, někdy holt věci pochopíte až po letech a musíte si projít mnoha trapnostmi. Umělec z mého pohledu není suverén, umělec zobrazuje malost člověka a velikost vesmíru, Boha, chcete-li.

Výtvarnou práci jsi představil ve Victoria and Albert Muzeum, tam jsi byl ale pozván jako designér…
Tak trochu ano, vedle mě vystavoval architekt Kengo Kuma a byl jsem pozván na večeři, kde byla například Vivienne Westwood nebo Ron Arad. Byl to mezikrok, kde jsem si ověřoval, jak se připravuje a realizuje výstava na významné mezinárodní scéně. Byla to velká zkušenost a získávání větší odvahy. Zde se již smazávaly hranice mezi designem, módou a volným uměním.

Díla, která jsi tehdy prezentoval, se výrazně lišila od tvé dosavadní tvorby. Organické tvary, uranové sklo… Odkud pramení počátek této myšlenky?
Přestoupil jsem zde jasně z jednoho břehu na druhý, ale stále podél téže řeky. Od té doby se věnuji cestě, která směřuje více k epickému příběhu než k dekorativnosti designu. Tomuto vývoji předcházely již mé designové objekty ovlivněné empírem a klasicismem. Tyto „úpadkové“ směry stojící na pomezí zájmu mne lákaly právě pro svůj opulentně oslavný charakter, který má málo společného s vyčištěnou estetikou, jež se všeobecně v designu uznává. Volná tvorba neřeší jen estetické zákony, ale především individuální výpověď. V tomto se mi svět designu zdá někdy trochu plochý, i proto je mi nejbližší například tvorba Ettore Sottsasse, který tvořil design jako sochu či obraz.

Tvoje aktuální práce je k vidění v pražské DSC Gallery, kde máš výstavu dohromady s Richardem Štiplem. Na první pohled se může vaše tvorba jevit jako odlišná, ve skutečnosti si ale myslím, že právě síla celkového vyznění je díky vzájemnému dialogu vašich děl. Celkovému vyznění také dopomohl řízený zásah tvého dobrého přítele a architekta Josefa Pleskota…
Ze spojení s Richardem mám velkou radost. Myslím, že navzdory formálním odlišnostem oba hledáme toho samého Boha, řečeno metaforicky i fakticky. No a Josef, to je farář, který nás chápe a posouvá. Líbí se mi, že výstava v DSC je trochu staromilská, až klasická. Nepopíráme renesanční přístup, kde se hádá duše s tělem, romantika s nihilismem, poetika se surrealismem.

Doufám, že můžeme navázat, a tím pádem i prozradit novinku, že tvoje dílo a jeho pokračování lze vidět ve zcela netradičním kontextu renesanční katedrály, která patří jako jedna z lokací do oficiálního programu benátského Bienále umění. Na projekt se připravuješ již dlouho se svojí unikátní technikou, kterou představíš tentokrát v monumentálním měřítku…
La Biennale Arte di Venezia… Ještě se mi o tom všem nehovoří lehce, je to sen, který se pomalu, ale jistě naplňuje. Vše běží neuvěřitelně, a to i díky podpoře mnoha spolupracovníků, přátel a partnerů. Nechci vše zakřiknout, sklo je nevyzpytatelné, a stále jsou některé velké objekty v peci. Bude se jednat celkem asi o 3,5 tuny skla vytvářeného zcela novou technologií. Jsou to co do velikosti i techniky zcela přelomové unikáty.

Projekt se jmenuje „Stromy rostou z nebe“ a věnuje se otázkám o podstatě lidské existence. Půjde o čtyři kmeny utavené z křišťálového a uranového skla s výrazným reliéfem, někde se přetvářejícím v postavy. Instalace bude k vidění od 23. dubna až do konce listopadu v kostele Santa Maria della Visitazione a bude to tzv. Collatelar Event, tedy oficiální součástí benátského Bienále.