Základem mého šatníku jsou jednoznačně button-down košile. Dominují dvě značky: Fred Perry a Ben Sherman. Je to prostě ideální kousek. Můžeš ji vzít k jakékoli příležitosti a v podstatě k čemukoli. Fred i Ben mají úžasnou invenci ve vzorech a barvách. Od tartanu, který miluji, přes gingham kostičky po formální oxfordku v tmavě modré či bílé. Střih se drží v podstatě po léta pořád stejný. To mi vyhovuje.
Když si nemůžu koupit košili v Londýně nebo v Berlíně, můžu si ji v pohodě objednat po webu, protože vím, která velikost mi přesně sedí. Před časem mi v tom trochu nadělal bordel Ben Sherman, kdy začali dělat různý „mod-fit“, „slim-fit“ a podobně. Fred si jede pořád tu svou. Hodně mě baví jejich kooperace s módními návrháři nebo hudebníky a umělci.
Z poslední doby je to pro mě neuvěřitelně krásný retro zpět do třicátých let s Margaret Howell nebo už dvě sezony za sebou spolupráce s hudebníkem Milesem Kanem. Co ale opravdu miluji, jsou jejich „retro“ a re-issues kolekce. Mám pár kousků ve skříni, včetně remaku proužkované bílé Shermanky s límcem „na tři prsty“.
Button-down je pro mě ale i „postoj“. Košile s historií. Počátek výroby je v mých milovaných „šedesátkách“, kdy s hlavou plnou nápadů a inspirací z Ivy League přijel z Ameriky zpět do Anglie Arthur Benjamin Sugarman, a.k.a. Ben Sherman (ano, podle amerického tanku). Carnaby Street, kde měl krámek, ve kterém prodával tisíce(!) košil týdně, se zaplavila do té doby nevídanou záplavou barev, vzorů a proužků, které dle jeho návrhů vyráběla jeho fabrika v Brightonu.
Existuje tisíce důvodů, proč se button-downs staly základním prvkem oblékání Mods a později skinheads, suedeheads a pak i částečně britpopu… At je to, jak je, tahle košile je součástí mladých britských subkultur od šedesátých let. Je to styl, který nepodléhá módě. To mě na tom baví. Tyhle košile jsou věčnou klasikou. Nevypadáš v ní trapně, když je ti šestnáct, a můžeš v ní jít i do penálu. (Jak kdysi prohlásil Paul Weller: Mod is like a Code to me. I am a Mod, I will always be a Mod, You can burry me Mod).
Mám ve skříni plno kousků, které jsou více než patnáct let staré, dají se pořád nosit. V těhle košilích vypadáš slušně, ne jako nějakej rozevlátej hippík, baví mě, že ve stejných hadrech a botách můžu jít odpoledne na schůzku s klientem a pak rovnou večer s kamarády na pivo.
Radost z nedávno koupené věci mi naposledy přinesla cestovní taška. V době, kdy se vlastně nikam nesmí cestovat. Chtěl jsem podpořit svůj oblíbený obchod v Brightonu Jump the Gun a vyskočila na mě na jejich webu sleva na cestovní tašky (není divu, v téhle době). Je od tradičního skotského výrobce cestovních zavazadel Glena Appina, který je vyrábí od roku 1903. Je vyrobena z originálního skotského Harris Tweedu. Je to takovej ten typ tašky, co mají všude na fotkách Dexys Midnight Runners. Nevim, co v nich pořád nosili, ale bylo to cool, vypadalo to, že jsou stále na útěku.
Momentálně mám zálusk na kalhoty, které vznikly ze spolupráce Margaret Howell a Fred Perry. Vycházejí z archivu klasických širokých tenisových kalhot s puky a vysokými záložkami. Jsou vyrobené z lehkého kepru v bílé barvě. Prostě ideální na letní dovolenou. Tak uvidíme, jestli bude nějaká dovolená a nějaké kalhoty.
