Klenoty jsou věčné / Nejlepší je, když šperk neprovokuje a dá se nosit každý den, říká Arben Topalli

Vaše rodina otevřela první klenotnictví v roce 1976, vy jste – s bratrem Vitorem – zástupci již třetí generace. Jaký byl váš recept na úspěch v Česku?
Je to jednoduché. Vždy jsme si drželi vysokou kvalitu a postupně jsme rozšiřovali sortiment. Původně jsme začínali jako šperkařství a byli jsme spojeni hlavně s filigránem. V Česku jsme obchodovali se šperky a po roce 2000 jsem k tomu přidal sortiment hodinek. Postupně jsme rozšiřovali síť obchodů. V Praze jsme třicet let. Postupně jsme se rozšiřovali, nejdříve do Jindřišské ulice, následovalo Václavské náměstí, Karlova ulice a nakonec Pařížská. Expanze souvisela s tím, že jsme přidali ke šperkům hodinky.

Jaké máte složení zákazníků? Kolik je Čechů a kolik je turistů?
To se velmi liší na každé prodejně. Co se týče Václavského náměstí, je to skoro 90 procent turistů. Pařížská je na 70 procentech, Karlovu ulici navštěvují také z 90 procent turisté.

Jaká národnost hraje prim?
To se v čase velice mění. Kolem roku 2000 to byli Američané, potom je překonali návštěvníci z Latinské Ameriky jako Peru, Chile, Brazílie a tak dále. Po nich začali nejvíc nakupovat Rusové, což byla do roku 2014 nejsilnější klientela. Po válce na Krymu byli zase dominantní Číňané. Ti ovšem po covidu už nejezdí. A dnes? Dnes je to takový mix.

Přiblížili jste se v příjmech od turistů na úroveň před covidem?
To ještě ne, v průměru jsme klesli asi o 50 procent. Víte, ono celkově je v Praze hodně turistů, ale většinou to nejsou naši cíloví zákazníci. Dnes turisté víc kupují levnější věci, hlavně suvenýry.

Jaké jsou v oblasti hodinek nejoblíbenější značky u české klientely?
Značky Tag Heuer, Longines, Rado, to je taková střední kvalita. Běžný zákazník to koupí pro sebe, nebo jako dárek. Ve vyšší třídě je silný Chopard, Franck Muller, Zenith, Parmigiani. Po některých značkách je veliká poptávka, ale hodinky momentálně nejsou. Vázne mezinárodní obchod, chybí určité díly. Musí se čekat. Máme tu klienty, kteří čekají na své vysněné hodinky už rok a půl.

To tedy pak musí mít své hodinky opravdu rádi, když na ně čekají takovou dobu…
To s vámi souhlasím. Samozřejmě jsme nabídli vrátit peníze, ale klienti je nechtějí, protože ty hodinky mezitím získaly na ceně. My jsme je objednali, ale samozřejmě jestli cena bude vyšší, klient jí bude muset doplatit.

Jak se u vás projevuje inflace?
Některé značky zdražují opravdu rychle. Za půl roku se nám už třikrát změnily ceny. O tři, pět ale taky o sedm procent.

A co se týká klenotů, máte v nabídce i jiné značky, nebo nabízíte svoje výrobky?
Hodně vyrábíme sami nebo ve spolupráci s italskými šperkaři. Je pro nás podstatné, že máme vlastní design a vlastní výrobu pod značkou Beny. V našem sortimentu jsou ale také značky Chopard, Marco Bicego a Crivelli.

Co si myslíte o umělých diamantech. Někdo říká, že už se to nedá rozeznat.
Pouhým okem to nepoznáte. Ale my máme přístroj, který „lab created diamonds“ spolehlivě pozná.

Jsou podstatně levnější…
O 50% jsou levnější. Ale příroda je příroda, zákazníci pořád chtějí hlavně skutečné diamanty. Jistou dobu rezonovala kauza tzv. krvavých diamantů, kdy se řešily podmínky, v jakých žijí lidé, kteří diamanty v Africe těží. Byl o tom známý hollywoodský film. Trochu to pak výrobci umělých diamantů prodali veřejnosti, která se trošku od diamantů odklonila. Ale dnes už je tento příběh minulostí. Myslím, že hodnota přírodního diamantu bude v blízké době o 300 nebo 400 procent vyšší. Jako se to stalo stalo dříve se safírem a smaragdy.

Jaké máte složení klientů u vašich šperků?
Tady v Česku je klientela trošku zvláštní. Když si vezmete Itálii nebo Chorvatsko, tak jakmile rodiče mají nějakého zlatníka či šperkaře, tak i následující generace se ho drží. My máme také stálé klienty, ale tradice rychle vyprchává. Dnes jeden klient koupí u mě, zítra nakoupí u Tiffany, jindy u Cartiera.
Nicméně Češi jsou dobří klienti. Mají historicky rádi zlato a šperky. Když jezdili v minulém století do Chorvatska na dovolenou, často kupovali zlato. To už jsme si tenkrát byli vědomí. V každé české rodině nějaké zlaté šperky jsou.

Co plánujete dále?
Hodláme sjednocovat naše kolekce, aby byly více rozpoznatelné. My máme velké množství položek, ale ještě pro ně nemáme jasně ukotvené názvy – třeba jako má Chopard Happy Heart, Cartier má zase Love atd. Jde o to, aby si klient podle kolekce našel to své.

Jak to vypadá ve šperkařském řemesle dnes – mají mladí lidé zájem se toto řemeslo učit?
Není moc mladých, kteří by chtěli být šperkaři. A navíc do šperkařských škol přicházejí firmy jako Cartier nebo Bvlgari či Tiffany a ty nabírají celé ročníky. Nicméně je třeba říct, že v Česku jsou dobří šperkaři, opravdu dobří. Nicméně pro mě jsou v Evropě nejlepší Italové. Němci jsou také skvělí, ale ti mají tradici, že šperky jsou mohutnější, dělají vždy s větším objemem zlata. Já mám raději lehčí šperky. Je nejlepší, když je šperk nositelný každý den, přitom nikoho neprovokuje, a navíc má investiční hodnotu. Vždyť my v dnešní nejisté době nevíme, co bude. A když má člověk šperky, má u sebe stále nějakou hodnotu – ať už ve zlaté nebo v drahých kamenech. Máme třeba diamantový náhrdelník s desítkami malých kamínků. Když by byla nějaká krize, dá se kamínek odloupnout a prodat. Nebo prstýnek s kamínkem, který lze vyndat. Šperky vždy byly i pojistkou proti časům krize.

Taková pokladnička…
Ano, proto Židé, kteří měli nelehkou minulost, měli vždy u sebe nějaké drahé kameny do kapsy.

Je zlato dobrá investice?
Lidé často mluví o zlatu jako o investici, ale já to nerad slyším. Vždycky říkám, že to není investice. Zlato je skutečně spíš pojistka. Vždy totiž drží nějakou hodnotu, i když klesne o polovinu, tak jí pořád má. Nikdy svou hodnotu neztratí, ale zároveň je velmi nejisté, jak se jeho cena dál bude vyvíjet. Pokud chce někdo investovat do zlata, musí to dělat ve velkých objemech. Podobné je to se šperky.

Ještě pár otázek k vám osobně. Dnes žijete v Praze nastálo?
V Chorvatsku máme také nějaké aktivity, ale já jsem mnohem více v Praze.
Praha je krásné místo, líbí se mi tady. Lidé mi zde připadají vzdělaní a výkonní v práci, máte dobrou „štábní kulturu“. Zdravotnictví je také na vysoké úrovni, to mohu potvrdit. Celkově jsem tu s mojí rodinou velmi spokojeni, už se zde cítím jako doma.

My jsme země, kde se žije dobře a kde si všichni stěžují..
To je pravda a je to škoda, protože tady máme opravdu dobré podmínky k životu. Samozřejmě nefunguje všechno ideálně, ale kdo chce v klidu žít a pracovat, ten může. Moje žena je ze Švýcarska. Vždy jsem měl tendence něco budovat právě tam, ale postupně jsem zjistil, že tam je dnes na mě už příliš velký mix lidí z různých národů. Kvůli tomu tam například není tak bezpečno, jak bývalo. V Praze je dnes bezpečněji než ve Švýcarsku. Lidé zde si málokdy uvědomují, jaká výhoda to je, žít v jednom z nejbezpečnějších měst na světě.

Máte nějakou oblíbenou restauraci, galerii, nebo místo?
Mám rád restauraci Kogo Havelská, potom Kobe, protože to máme blízko, potom samozřejmě Chorvatský mlýn v Šárce a také Trattoria Cicala, kterou provozuje můj známý Ital, to je také rodinný byznys již od devadesátých let.

Co ještě děláte, když nepracujete?
Já pořád pracuji. Od pondělí do pondělí. S dětmi chodíme buď do kina nebo do Zoo, občas nějaký hrad, taky si rád zahraju fotbal. Prostě klasika.