E-kolo Gogoro Eeyo v testu / Čím je tak exkluzivní a proč se vyplatí do něj zainvestovat

Než se mi elektrokolo Gogoro Eeyo dostalo do ruky, byla jsem hodně skeptická. Jako pro vyznavače sportovní silniční cyklistiky je pro mě slovní spojení „městské elektrokolo“ esencí lenosti. Na elektrokole jsem navíc ani nikdy v životě nejela – vždy jsem se spokojila pouze s pohledem na nevzhledná těžká monstra, která vás sice dovezou, kam chcete, ale k eleganci mají tak daleko jako k vám domů, když se jim vybije baterie. Gogoro Eeyo je ale prý něco jiného, tvrdili mi. Tak jsem se rozhodla o tom přesvědčit.

První, co mě na něm zaujalo, byl samozřejmě design. A nebyla jsem sama – už když jsem si kolo vedla domů na vzdálenost asi sto metrů od auta, zastavili mě tři lidi. Otázky byly stejné jako od všech dalších, co se ptali v následujících čtrnácti dnech: „To je nádherný kolo!“ – „Jojo, děkuju.“ – „To nemá sedlovou trubku! To je zajímavý! A to je elektro?“ – „Jojo, motor je v zadním náboji.“ – „To není vůbec vidět! A kdo to vyrábí?“ – „Tchajwanská firma Gogoro.“ – „To neznám. A na kolik to přijde?“ – „Na 4399 eur.“ – „Aha. Tak na shledanou!“ Gogoro Eeyo není levné. A není pro všechny. Ale o to tady ani nejde. Je to odvážný počin na pomezí technologie a designu, který jasně říká, že po městě nemusíme jezdit jako „paní radová“.

Sportovní duch kola ilustruje rám z karbonových vláken, který sráží hmotnost pod 12 kg. Jen o čtyři kilogramy víc než moje silnička a o půlku méně než běžná elektrokola. Unikát. Líbí se mi i sportovní geometrie kola umožňující předkloněnou jízdní pozici, sportovní vysoké ráfky a kevlarem vyztužené pláště. Žádné odpružení a tvrdé sedlo nezapřou sportovní geny. Monochromatický rám bez jakýchkoli rušivých elementů (tedy i otvorů pro montáž košíku na láhev) mluví jasně: Tohle není žádný oslík, kterého ověsíš brašnami, ale designový plnokrevník, který tě doveze do kavárny ve velkém stylu.

Sportovní posed umožňuje obratnou jízdu a s kolem se proplétám městem hbitěji, než právě na silničce. Na rozdíl od ní oceňuji, že širší pláště přesně nezapadávají do tramvajových kolejí, ze kterých mám od okamžiku jednoho nepěkného pádu velký respekt. „Ale že by mi tedy ten motor nějak pomáhal…“ říkám si. Když mi dojde, že jedu pouze s „odemčeným“ motorem, ale bez zapnuté jízdní funkce, jsem nadšená – když se kolo vybije, v pohodě na něm po rovině dojedu domů.

Před jízdou je třeba kolo odemknout mobilní aplikací a vybrat si ze dvou módů – výkonnějšího Sport s dojezdem 64 km, nebo úspornějšího Eco, který vystačí na 88 km a do kterého se aplikace automaticky přepne, pokud začne „docházet šťáva“. Bez aplikace na kole nelze jet – pokud se mobil vybije nebo se od něj vzdálíme, kolo se zamkne. Stáváme se tak zase o něco více otroky moderních technologií – těmi ale stejně už pár let jsme, takže stěžovat si zrovna na tohle by bylo poněkud zpátečnické. Eeyo je ztělesněním budoucnosti městské mobility. Tesla mezi koly.

Zabezpečení kola bylo pro mě ale oříškem. Stará se o ně sice mobilní aplikace – jakmile se vzdálíme, motor se zamkne a na kole pak lze jet nebo ho tlačit jen s vypětím sil. Hodit ho na rameno a odnést do dodávky ale není problém. Vím, co říkám – vážím 45 kg a kolo jsem nosila každý den do bytu téměř bez námahy. Což je pro městského cyklistu ideální, ale pro zloděje taky. A když to spojím s nepřehlédnutelným designem, ze kterého hodnota kola čiší asi tak, jako bychom na něj rovnou pověsili cenovku… jednoduše řečeno, ve stojanu před úřadem bych ho nenechala ani na minutu. Takže ho neberu jinam než domů, do kanceláře, na zahrádku kavárny… nebo s pořádným zámkem v batohu.

Pořádný odpich. To je první, co mě napadlo, když jsem si zapnula jízdní režim Sport. Konečně se nemusím bát na semaforech postavit před auta, do vyznačené plochy pro cyklisty. Chytrý motor Smartwheel mě po šlápnutí do pedálů doslova odkopne „o parník“ před rozjíždějící se auta a nabídne mi tak dostatek prostoru se zařadit. Po rovině i do menších kopců je kolo svižné a motor pomáhá tak plynule, že ho ani nevnímám a připadám si jako Lance Armstrong za zlatých časů dopingu. Do pořádného táhlého kopce mě kolo nechá i makat. Někdo by to bral jako mínus, ale já mám vlastně radost.

Zasportovat si. I tohle vám Gogoro Eeyo díky pevnému převodu dovolí. Jasně – je stavěné do města, ne na Mont Ventoux. A jako takové ho i beru. Ale zároveň, když po práci chcete trošku „polechtat“ fyzičku, nemusíte jezdit domů měnit kolo. Stačí si na cyklostezce vypnout motor nebo vyrazit třeba na bohnický kopec. Neodrovnáte se, ale na rozhýbání končetin po celodenním sezení to bude bohatě stačit. Jen pozor na jízdu z kopce – motor se při ní mění v generátor, kterému přílišná rychlost snižuje životnost. Kolo tedy neřízeně zbrzdí, pokud to neuděláte sami – s přední kotoučovou brzdou to jde velmi dobře.

A dojem? Skvělý. A to jsou silná slova od někoho, kdo si pod slovem cyklistika představí potem, slzami a někdy i krví zbrocené zatáčky italských horských průsmyků. Takhle si prostě představuji kolo do města. A to je úplně jiná cyklistika. Svižná, zábavná, stylová, variabilní. A taky by to mělo být jiné kolo: Takové, které nám bude slušet, ať se hodíme do gala nebo do sportovního. Za kterým se budou kolemjdoucí otáčet, a které se stane leitmotivem všech nezávazných diskuzí u kávy na městských náplavkách. A díky němuž věta „jezdit do práce na kole“ nabude zcela nových rozměrů.