Habana Vieja v Praze / Jak Ingrid Vurm Lermen navrhla krásný bar v kubánském stylu

Je parné léto a já se vysílený podle instrukcí dostávám na místo utajeného pražského baru Casa Eminente. Samozřejmě, že je to tady, říkám si konečně na místě, v jednom neobyčejně malebném pražském podloubí.

Do jen příležitostně otvíraného baru přicházím o něco dříve, architektka Ingrid Vurm Lermen tu ještě není a vítá mě jeho provozní Jan Martiník. Jan je českým zástupcem nové prémiové značky kubánského rumu Eminente, za kterým stojí luxusní gigant LVMH. Když mu opatrně předávám informaci, že mám od alkoholu pauzu, bere to sportovně a bez mrknutí oka mi nalévá kýženou vodu. Alespoň mám příležitost poslechnout si o historii prémiového nápoje a pečlivě prozkoumat interiér.

Už při vstupu do květinového patia na vás opravdu dýchne kouzlo a šmrnc Latinské Ameriky. Uvnitř vše působí tak, jako by to tu stálo odjakživa. Nevelký prostor září nádhernou patinou a útulností. Přitom než této zdánlivé „vintage“ přirozenosti Ingrid docílila, vypadalo to zde jako v kterémkoli českém devadesátkovém interiéru. Neskutečné, jakou proměnu se svým týmem zvládla. „Hlavní inspiraci jsem dostala od lidí z LVMH, kteří měli poměrně jasnou vizi, jak by to tu mělo vypadat,“ vysvětluje mi přicházející Ingrid.

Ingrid je velmi sympatická a šarmantní a hned se pouští do vyprávění. V Praze žije od roku 2004. Jak se ze slunné Brazílie dostala do střední Evropy? „Moje lovestory s Prahou není zas až tak originální,“ usmívá se. „Studovala jsem architekturu v Barceloně a potkala tam Čecha Martina, svého budoucího manžela. Když jsme se rozhodovali, kde budeme žít, shodli jsme se, ač svou zemi miluju, že Evropa je pro výchovu dětí daleko bezpečnější.“

Ingrid pochází z města Porto Alegre na jihu země. Sama o sobě prohlašuje, že není typickou Brazilkou. „V naší rodině koluje italská, španělská, francouzská, portugalská, německá i indiánská krev,“ vyjmenovává. To navozuje dojem o jisté horkokrevnosti, ale Ingrid po celou dobu našeho setkání působí velmi klidně a uvolněně, když mi perfektní angličtinou vypráví, jak se v Česku etablovala jako architektka a později jako interiérová designérka exkluzivních projektů.

„Naším asi největším úspěchem byla akce Squat iD23, kdy jsme v Pařížské ulici navrhli pětici bytů pro pět rozličných rodin. Pozvali jsme na akci vybrané hosty na privátní prohlídky, v interiérech se organizovaly designové workshopy a VIP večírky, a když výstava skončila, začalo se nám ozývat spousta nových klientů z firem i privátního sektoru. Účel akce tak byl naplněn vrchovatě,“ vzpomíná Ingrid na akci, jíž uspořádala pod hlavičkou Insidecor.

Ten založila poté, co odešla z významné české architektonické kanceláře, kdy zjistila, že interiérovému designu se tu skoro nikdo pořádně nevěnuje. „Ještě před deseti lety interiérový design nebylo žádné ‘trendy’ téma,“ zmiňuje. „Pro mě jako pro architektku a designérku bylo frustrující sledovat, jak společnost není připravena o interiérech ani pořádně diskutovat. Investovat do designu se pořád vnímalo trošku jako ‘buržoazní přežitek’,“ vzpomíná Ingrid.

Proto založila specializované webové stránky s cílem stát se hlavní autoritou v této oblasti u nás. „Myšlenkou bylo mít kanál, jenž by nejenom shromažďoval na jednom místě zásadní informace, ale naším čtenářům také nabídl přímou zkušenost s konkrétními projekty,“ vysvětluje. A dodává: „Protože zkušenost je vším. Jedině pokud se na vlastní oči přesvědčíte, vejdete dovnitř, pozorujete hru světel, dotýkáte se věcí, naciťujete si ten prostor, jedině tak tomu porozumíte.“

A přesně to nyní dělám, kdy se rozhlížím po skvostném prostoru Casa Eminente. Ingrid mi vypráví, jak si dělala první skeče a bála se, aby zadavatel souhlasil. Podle původních plánů s přírodními materiály vsadila spíše na zašlou eleganci dávných časů, na zdobný nábytek, pestré detaily a dekadenci („to slůvko u klienta příliš nerezonovalo, ale pro mě bylo klíčové“).

Kde pořídila nábytek? „Všechno tady v Česku. Na realizaci jsme měli zhruba měsíc. Původně měl prostor být jen pop-up bar na pár týdnů. A vidíte – máme otevřeno i po roce,“ říká. Zakoupený nábytek nechala potáhnout exkluzivními látkami dovezenými z Itálie. „Design baru jsem se snažila navrhnout, aby vyhovoval Honzovi,“ ukazuje na jeho provozovatele Jana Martiníka, který je tu po celou dobu s námi a jehož Ingrid familiérně oslovuje ‘Seňor Eminente’.

Oříškem bylo rovněž včas sehnat řemeslníky. A namísto původně navrhovaných tapet nakonec ponechali zdi. „Po stržení omítky se objevily strašně zajímavé patterny původních nátěrů, celé to získalo tu správnou atmosféru.“

Shodujeme se, že v Praze barů, jež díky původnímu interiéru dýchají útulností starých časů, už mnoho není. Není to jako v její milované Barceloně, kde ‘staletý’ bar je naopak každý druhý. „Firmy v Praze obvykle chtějí všechno opravovat – ne že by to nebylo v pořádku – ale občas ‘magic is gone’,“ uzavírá Ingrid naše setkání. A já si říkám, že absencí magie utajený prostor baru Casa Emintente určitě netrpí. Ba právě naopak – když se mám zvednout, vůbec se mi nechce a nejraději bych tu seděl a popíjel a dlouze přemýšlel o hvězdách nad Karibikem.