Flipping Furniture v praxi / Jak zašlý nábytek přeměnit v krásný podle Silvie Kančevové

Laikovi nemusí znít restaurace a renovace příliš odlišně. „Při restaurování jde hlavně o složité chemické procesy a dodržování přesných pravidel, do toho já nevidím. Restaurátoři se snaží o maximální zachování toho původního. Já, naopak, beru nábytek, jenž většinou pro majitele nepředstavuje žádnou hodnotu a je připraven na vyhození,“ vysvětluje Silvia, která tvoří pod značkou Zo starého nové.

První kus, který Silvii pro flipping nadchnul, byl již zmíněný botník, jenž si sehnala na facebooku. Kdyby původní majitelka bývala věděla, jak klíčovou roli její nábytek sehraje, nejspíš by nastřelila vysokou cenu. Silvii ho však tehdy dala za odvoz.
„Botník byl sám o sobě v poměrně dobrém stavu, měl však nespočet nánosů staré barvy a laku, a tak mi oprava, i kvůli péči o děti během lockdownu, trvala asi půl roku. Můj první kus byl zároveň mým nejnáročnějším úkolem,“ směje se.

Jak sama přiznává, byla to pro ni zkouška trpělivosti a zároveň nejlepší důkaz, že ji renovace skutečně baví. „Ten botník jsem vydřela. Stará barva se zkrátka nehnula. Ještě ke všemu se mi nedařilo dát dolů lepidlo ze svrchní desky. Zkoušela jsem to všemožnými ředidly, odstraňovači nátěrů, bruskou. V žádném Hornbachu mi nebyli schopni poradit, co s tím. Až můj tříletý syn na tu desku jednoho dne rozlil vodu – a lepidlo šlo pryč!“ Pak botník stačilo vybrousit na dřevo, natřít a přivrtat nožičky – a první kus nábytku byl na světě.

Desítky hodin, které renovací botníku strávila, Silviu neodradilo. Začala si o tom číst a zjistila, že někteří lidé opravování starého zašlého nábytku mají jako hobby, jiní si tím i živí, převážně tedy za oceánem. A tak se z plánovaného dětského pokojíku v nuselském bytě stala dílna.

V Americe je opravování nábytku trendem, v podstatě všechny návody a tutoriály přichází právě odtud. „V USA je také mnohem jednodušší se k starému nábytku dostat. U nás ho sháním buď po všemožných bazarech a facebookových skupinách, anebo se musím ptát známých, jestli se náhodou něčeho nezbavují,” dodává Silvia a poznamenává, že v Česku jde o poměrně mladé hobby.

Po botníku přišla na řadu komoda. „Bylo vidět, že někde hodně dlouho stála. Když jsem ji začala předělávat, tak jsem si všimla, že zezadu je nalepené Rudé právo ze sedmdesátých let, to jsem musela tedy pořádně vybrousit,“ směje se Silvia. A pokračuje: „Tenkrát jsem taky přišla na další problém, se kterým se setkávají ti, co renovují nábytek. Jde o takzvaný ‘smrádek’. Musí se to umýt jarem, pak vyčistit octem a sodou, načež jsem dovnitř dala levanduli, která je na přebíjení pachů skvělá. Jsou ale kusy nábytku, u kterých nepomůže nic.“

Nejvíc času u flippingu prý zabírá příprava včetně hledání zajímavých a nepoškozených objektů. Často se u nábytku starého přes padesát let stává, že je dřevo napadené červotočem.
„Když vím, že nábytek dlouho stál na půdě, v garáži nebo byl vystaven vlhkosti, předpokládám, že dřevokazný hmyz v něm nejspíš bude. Otázkou je, zda se to ještě dá zvládnout, anebo bude kus po obroušení příliš zničený,“ vysvětluje Silvia, na co si dát pozor při výběru vhodného kusu. Dřevo napadené červotočem je prošpikované tunýlky, čímž se naruší jeho struktura, a tak práchniví a rozpadá se. Zde se musí rozhodnout, zda kus za záchranu vůbec stojí.

Pak přichází nejnáročnější část – sundávání nánosů staré barvy, laku a různých lepidel. Zkrátka jde o to, připravit dřevo na pokrytí novou barvou, aby vůbec chytala. „Teprve po tom přijde fáze, která mě baví nejvíce – malování a kosmetické úpravy. Nakonec styling a prodej,“ vyjmenovává Silvia a zdůrazňuje, že není radno podceňovat focení a výslednou prezentaci hotového objektu.

„Co mě asi nejvíce překvapilo, je, že lidé málokdy skutečně vědí, jestli je nábytek, který prodávají, vyroben z masivu nebo dřevotřísky. Už několikrát se mi stalo, že jsem zjistila, že se jedná o dýhovanou dřevotřísku, až po tom, co jsem nábytek převzala.“
Ani zkušený flipper však nepozná na první pohled, o jaký druh masivu nebo dýhy se jedná. „Ráda studuji štítky, které občas na nábytku zůstávají,“ prozrazuje. Nezřídka tam jsou informace o původu dřeva. „Velmi mě zajímá, jak se to posunulo v průběhu času: z čeho se tehdy vyrábělo, jaké byly ceny…“

Silvia se netají, že se stále dopouští přešlapů. „Nedávno jsem zužovala skříňku. Byla široká šedesát centimetrů a já si říkala, že tak široká skříňka se nebude dobře prodávat. Tak jsem ji zúžila na pětačtyřicet. Hledala jsem na YouTube návody, až jsem zjistila, že něco takového se vůbec nedělá. Tak jsem šla freestyle,“ dodává se smíchem. Tutoriály už ale nevyhledává ani pro inspiraci. „Nebaví mě dívat se na videa. Inspiraci nacházím všude, kudy chodím. Například když vidím nějakou pěknou látku, vymyslím nový vzor. Samozřejmě nezavrhuji ani Pinterest,“ prozrazuje Silvia. Řídí se také tím, které barvy má doma. „Zrovna teď mám jeden růžový objekt – velmi dlouho jsem chtěla zkusit něco v této barvě, dlouho se mi ale nedařilo vychytat správný odstín. Tak jsem dost zvědavá, jestli se to vůbec prodá.“

Pokud se o nábytek staráme, může vydržet i přes století. Samozřejmě se musí dodržovat základní pravidla: skladování v suchu, nevystavování přímému světlu. „Dříve se nábytek vyráběl tak, aby vydržel. Byla to poctivá truhlařina. Lidé neměli peníze, a tak z jednoho kusu dřeva se vyrobily židle, truhla a stůl (u těch zámožnějších také komoda), a tato sada měla sloužit několika generacím,“ vysvětluje Silvia. Dnes se lidé víc řídí aktuálními trendy: často vyhodíme nábytek, který se nám přestane líbit. Nábytek „rychlé spotřeby“ se už nedělá ani z dýhy neboli dřevotřísky, ale z laminátu. „Je to takové, že ho jednou rozebereš pak složíš, a on se celý hýbe. I dnes se však dá najít poctivý nábytek – ten, který vyrobí truhlář.“

Součástí základní výbavy každého, kdo se do flippingu pustí, je samozřejmě bruska, pilka, sprej Lignofix. „Nepotřebuješ toho moc, když s tím chceš začít, ale bruska je naprosto nepostradatelná. Je dobré investovat i do kvalitních barev – výsledný efekt je pak o třídu vyšší.“ Silvia doporučuje hlavně křídové – mají krásný sametový výsledný efekt, i když nejste profík. Co dál? Tesařské kladivo, když potřebujete cokoli rozebrat, svorky, šroubováky – to ale většinou nechybí v žádné domácnosti. „Mám spoustu štětců, válečky, barvy, laky. To, s čím momentálně nejvíce bojuji, je prostor,“ dodává.

Do budoucna má velké plány. Nový ateliér. Víc Reels na instagramu. A víc nábytku – nalezeného, koupeného v bazaru, dovezeného z cest, to už není podstatné. „Nejvíc na tom všem se mi líbí ta ‘upcycling’ myšlenka: že vracím nábytek zpátky do oběhu. Že se to zapomenuté, špinavé, zaprášené, nechtěné vrátí zpět do života a někdo jiný z toho bude mít radost. To je důvod, proč to dělám a proč mě to celé baví.“

Více o Silviiných renovacích nábytku zde