Tanečník Fraser Roach / Tělo si vždy samo najde způsob, jak vyjádřit emoce

Britský tanečník a absolvent londýnské Královské baletní školy do pražského Národního divadla přišel těsně před covidem po předchozích angažmá v baletních souborech v Birminghamu a Stuttgartu. Loni představil svůj první taneční film a letos navázal dalším intimním snímkem s názvem Into Dust.

Díky své vysoké postavě a precizní technice se uplatňuje v mnohých výrazných rolích klasického baletu jako Rothbart v Labutím jezeře či Gremin v Oněginovi, a stejně tak v choreografiích moderního repertoáru jako jsou Kyliánovy Mosty času. Pro Národní divadlo vytvořil ve spolupráci s Národní galerií choreografii Rembrandt a Saskia. V rámci večera Dance Lab představil svou choreografii Carpe Diem. Svou komplexnost předvedl i jako model v kampani české parfumářské značky Pigmentarium.

Proč jste zakotvil právě v Praze?

Měl jsem velké štěstí, že jsem měl možnost pracovat s tolika úžasnými soubory a učit se od těch nejlepších tanečníků a choreografů. Do Prahy jsem přijel těsně před covidem koncem roku 2019. Chtěl jsem změnit prostředí a Prahu jsem vždycky miloval. Neměl jsem žádný plán, jak dlouho zůstanu, nebo kdy odejdu, a to platí dodnes. Kdo ví, co bude dál? Prahu a českou kulturu jsem si zamiloval a jsem tady doma.

Natočil jsi dva filmy, jak k tomu došlo?

Loni touto dobou jsem vytvořil svůj první krátký taneční film spolu s mým nejlepším kamarádem a velkým umělcem Jakubem Raškem s názvem Yet Why Do I Say This?. Bylo to chladné, až brutální dílo, které se soustředilo na dominanci a útěk natočené v černobílém provedení. Snímek měl úspěch a probudil ve mně vášeň k filmové tvorbě, o které jsem ani netušil. Letos v květnu jsem dostal chuť natočit další film. Super lokace a krásný, leč trýznivý příběh. Chtěl jsem, aby snímek působil jihoamerickým dojmem. Vřelostí nejen na plátně, ale umocnit to i prostřednictvím úžasné španělské kytarové hudby, kterou vytvořilo a nahrálo duo hudebníků Frank Wright a Joshua Eggerton. Vysnil jsem si, že hlavní ženskou roli by měla hrát Romina Contreras, primabalerína z Chile. Smiřoval jsem se i s verzí, že odmítne. Romina ale souhlasila a je z toho film Into Dust. Před touhle spoluprací jsem ji osobně neznal. Teď spolu žijeme v krásném vztahu. Sen se stal skutečností.

Na filmu jste spolupracoval s britským režisérem Lauriem Lynchem. Co vás dva spojuje?

Především jeho maminka. Cathy Lynch byla mou učitelkou na základní škole. Byla to právě tato žena, která mi vnukla myšlenku, abych zkusil balet. Nebýt jí, nebyl bych teď tím, kým jsem. Díky ní jsem poznal jejího syna Laurieho, s kterým jsme dlouholetí kamarádi. Spíš něco jako můj starší bratr. Laurie je dnes neuvěřitelný režisér, jehož díla byla uvedena na uznávaných filmových festivalech, jako je Cannes. Máme mezi sebou vztah přesahující rámec pouhé práce, což nejen usnadňuje proces, ale taky mílovými kroky zlepšuje kreativitu díla. Spojují nás stejné názory na umění. Například obecně velmi tradičně vnímaný balet se snažíme prezentovat novým způsobem, vyhnout obvyklým stereotypům o tanci a vytvářet filmy, ve kterých je skutečně tanec.

O čem přesně je snímek Into Dust?

Ztráta milované osoby je něco, s čím se v životě setká každý z nás. Ať už kvůli vzdálenosti, někdy nepochopení, nebo v nejhorším případě smrti. Snímek vypráví příběh dívky, která vzpomíná na svou dávnou ztracenou lásku. Kluk znovu ožívá v její paměti a ona se tak alespoň na krátkou chvíli vrací do doby, kdy s ním byla. Prožívá tak šok z jeho opětovné přítomnosti, následné popírání jeho blízkosti, potlačování pocitů, a brání se, aby mu opět podlehla. Následně si uvědomí, že to všechno byla jen silná vzpomínka. Smutek má různé podoby a projevy. Podle mě není lepšího způsobu, jak ho vyjádřit, než pohybem. Tělo si vždy samo najde způsob, jak vyjádřit emoce, na které slova nestačí.

Celý snímek si můžete pustit zde.

Vím, že jste vytvořil i choreografie pro divadlo. Evidentně se toho nebojíte…

Pro jeviště jsem vytvořil již dvě různé choreografie. Poprvé to bylo ve stuttgartském baletu, kde jsem vytvořil téměř montypythonovský eskamotérský kus s názvem Dny démonů. Nebylo to nic choreograficky převratného, ale diváci se u toho skvěle bavili a samotní tanečníci naštěstí také. Vytvořit komediální balet pro německé publikum bylo poněkud bláznivé, ale ukázalo se, že to bylo dobré bláznovství. Můj druhý kus vznikl pro český Národní balet a jmenoval se Carpe Diem. Je to moderní dílo na hudbu Yanna Tiersena. Příběh je založen na peep show v nevěstincích. Vycházel z myšlenky, že někdo platí dvěma tanečníkům za tanec, i když je to to poslední, co by chtěli dělat, ale nemají na výběr. Bylo to velmi zábavné dílo.

Profesionální život tanečníka je velmi krátký, že?

Z pohledu jiných profesí je baletní kariéra velmi krátká. Dnes to tak necítím, ale současně vím, že za deset let už tohle neřeknu. Znám tanečníky, kteří zůstali v divadelním prostředí jako trenéři, učitelé, scénografové. Znám osudy, kdy skutečně dobří tanečníci dnes pracují v oborech na míle vzdálené jevišti. Balet je nesmírně náročná forma umění. Musíte se jí komplexně obětovat. Časová zodpovědnost, udržování fyzičky a postavy, neexistují volné dny, současně si pamatovat několik choreografií a ty pokaždé naprosto perfektně předvést.

Máte rád film Billy Elliot?

Jak by ne! Nejen samotný příběh, ale i soundtrack filmu je fenomenální! Tolik kluků díky tomu filmu dnes tančí bez pocitu předsudků nebo šikany. Vyrostla na něm celá generace tanečníků a roste další. Dnes vyprodávají sály po celém světě a ukazují, jak dobří jsou. Navíc, s režisérem filmu Stephenem Dauldrym jsem měl tu čest dělat rozhovor. Takže film Billy Elliot má v mém srdci zvláštní místo.

Jste typ tanečníka, který chce zemřít na jevišti?

Na jevišti jsem umíral mnohokrát, většinou tragicky, v různých rolích. Svou vlastní smrt si představuji jinak. Budu umírat tlustý, s plným břichem, spokojený, v pohodlné posteli s hedvábnými povlaky a hřejivé, laskavé, středomořské slunce bude dopadat na mé skomírající tělo. Je to příliš velké přání?

Frasera můžete sledovat zde