Těžištěm jeho interpretace i vědeckého výzkumu je zejména francouzská hudba první poloviny 20. století. Vyučuje na brněnské konzervatoři a hudebním gymnáziu v Českých Budějovicích a dělá si doktorát na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V minulosti spolupracoval například s PKF Prague Philharmonia, Jihočeskou filharmonií, Moravskou filharmonií Olomouc nebo Filharmonií Brno. Herectví si naposledy užil v posledním filmu Vladimíra Morávka Bandité pro Baladu.
1 / 11
Svým zjevem připomíná britského gentlemana z románů Arthura Conana Doylea. Charisma a vytříbený styl umocňuje jeho několik talentů: je dirigentem a klavíristou, pedagogem a muzikologem, a pokud třeba, i příležitostným hercem. Umění a hudbě se věnuje od čtyř let a není si prý jistý, zda by byl schopný v životě dělat něco jiného. Patrik Červák v našem pravidelném Q&A odpovídá, co mu přináší největší radosti či jakou činností si dokonale vyčistí hlavu.
1.
Jaký nový produkt vám v poslední době udělal radost?
Vlastně to jsou produkty hned dva a paradoxně takové, kterým jsem se vážně dlouho bránil a dušoval se, že je nikdy používat nebudu. Ten první je iPad; vždycky mi to přišlo jako zbytečnost a neviděl jsem v něm absolutně žádný smysl. Pak jsem si ale jednou noty na recitál – asi tak šedesát stran – zapomněl v Brně a já nutně potřeboval cvičit na klavír v Českých Budějovicích. A tak jsem zkusil hrát z iPadu. Je pravda, že poprvé to bylo spíše rozpačité, ale jakmile jsem si stáhl aplikaci určenou přímo pro profesionální hudebníky, kde si mohu například otáčet stránky jen s pomocí mimiky, rychle jsem takovému pohodlí propadl. iPad jsem následně začal používat i k vytváření přednášek pro výklad učiva, příspěvky na konferencích, poznámky všeho druhu, pohodlné vyřizování mailů v průběhu dne. Takže po třech měsících si práci bez iPadu vážně neumím představit.
A ten druhý produkt je digitální klavír. Celý život jsem byl frenetickým zastáncem akustického klavíru a ostře jsem odsuzoval všechny jeho elektronické a digitální alternativy. Ale když jsem se už vícekrát nepohodl kvůli mému cvičení se sousedem, začal jsem uvažovat o variantě, která nebude nikoho rušit. A tak jsem objevil značku digitálních klavírů Roland, které mají mechaniku kláves jako normální klavír, zvuk je téměř nerozeznatelný od akustického a mohu si na svém modelu modifikovat plno dalších detailů: a jako bonus jsem pro okolí neslyšitelný, protože si na cvičení beru sluchátka. Vzhledem k tomu, že se k hraní pravidelně dostávám až po osmé hodině večer a musím cvičit minimálně 3 hodiny, je to pro mě takový malý zázrak.
2.
Jaké nejzajímavější jídlo umíte vařit?
V jednadvacátém století už bohužel nikoho neoslní, když muž umí vůbec vařit, protože se tento trend vlastně stává novou normou. Ačkoli se doma starám o jídlo primárně já, má kulinářská invence rozhodně nedosahuje vytříbenosti pokrmů jako třeba v soutěži Master Chef. Když ten pořad vidím, jen žasnu nad tím, co jsou někteří jedinci schopni v kuchyni vymyslet a pak naservírovat. Nicméně si myslím, že každé jídlo může být zajímavé, a to i to nejobyčejnější, když víte, jak ho ozvláštnit. Třeba já umím výjimečná míchaná vajíčka. Ale v poslední době jsem si taky dost vytunil hovězí guláš.
3.
Co vám přináší klid v duši?
Výlety s dcerou. Teď už je ve věku, kdy se z ní stává skvělý parťák, a tak – když mi to čas dovolí – se s ní vydávám na různé výpravy a objevování okolí. Ačkoli se to může jevit jako podprůměrná anotace ke špatný dětský knize, opravdu spolu zažíváme spoustu zábavy a dobrodružství a oba si moc užíváme to, co spolu máme. I když to jsou někdy jen maličkosti, které by teď zněly moc vytrženě z kontextu, a tak si je nechám jen pro sebe. Díky ní se můžu chovat trochu jako dítě a ona bude mít snad hezké vzpomínky na dětství a čas strávený s tátou a samozřejmě i s maminkou, se kterou je většinu času.
4.
Jakou činností jste si nedávno osvojil a baví vás?
Možná to bude znít moc „ezo“, ale zkusím. Po narození dcery jsem si začal víc uvědomovat, jak strašně rychle letí čas a jak to dítě roste před očima. Doslova! Tři roky v našem dospělém životě není nic, ale dcera se za necelé tři roky stala z miminka regulérním malým člověkem a já tomu pořád nemůžu uvěřit. Když to takhle naskládám za sebe, za chvíli to je patnáct, třicet let a já se strašně bojím, že se sám sebe za těch třicet let zeptám, kam se vlastně poděl celý můj život? Takže se pokouším učit žít každou chvíli v jejím nynějšku, pokouším se prožívat a vnímat přítomnost (a to třeba i tu nepříjemnou), co nejvíc to jde. Člověk, aniž by si to uvědomoval, většinu života buď vzpomíná na to, co bylo, nebo sní o tom, co bude, anebo co by mohlo být. Ale pak strašně často zapomíná na to, co má teď a tady a vlastně si toho vůbec neváží. Takže se vlastně pokouším osvojit si činnost obyčejného a vnímavého žití.
Který nedávno zhlédnutý film nebo seriál doporučujete na tento víkend?
Na seriály nemám bohužel prostor vůbec a na filmy rozhodně ne tolik, kolik jsem míval a kolik bych chtěl. Ale určitě bych doporučil dva poslední filmy, které jsem viděl někdy před měsícem: Jean od Floretty a jeho pokračování Manon od pramene. Jsou to francouzské filmy z roku 1986 odehrávající se v Provence ve dvacátých letech 20. století. V obou snímcích hraje Yves Montand a Daniel Auteil, v tom prvním ještě mladý Depardieu. A ač není námět obou vlastně vůbec příjemný, Marcel Pagnol, tvůrce příběhu, do něj vnesl tak osobitou poetiku, že jsme si oba filmy s manželkou zamilovali a stěží je v nejbližších měsících něco trumfne.
Patrika můžete sledovat zde