Na výstavě / Absurdita není konečnou odpovědí na mé obrazy, říká malíř Rastislav Podhorský

Rastislav Podhorský vystudoval malbu na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě a v současnosti zde vede Ateliér malířství Delta. V jeho dílech, jež jsou součástí mnoha soukromých sbírek doma a v zahraničí, nacházíme postavy v jednoduchých, ale o to znepokojivějších situacích. Jsou zachyceny v intimních a často absurdních performativních momentech, čímž zpochybňují prezentovanou realitu. Autor využívá symboliku banálních předmětů nebo řeči těla, které spojuje do originálních kompozicí vytvářejících pocit bezčasí, ale zároveň i naléhavé dočasnosti. Obrazům dominuje ospalé tempo, snová atmosféra či příklon k melancholii a blíže nespecifikované tíživosti.

Aktuálně probíhá v Bold Gallery výstava What If I Hypnotize You? Kurátor Michal Stolárik na ni kromě vás přibral dalších pět umělců. Jak na vás působil výsledek, když jste na vernisáži viděl všechny obrazy pohromadě?
Je to čistá, dobře uspořádaná výstava. Kurátor ji ve spolupráci s galerií připravil opravdu profesionálně. Navíc má tento výběr okouzlující, osobitou atmosféru.

Vybrané autory spojuje figurativní malba s nádechem surreálna. Čím byste naopak od zbytku vystavujících odlišil své vlastní dílo?
Formát skupinové výstavy je vždy náročný na zvládnutí. Ze zkušenosti vím, že není problém určit, co jednotlivé umělce odlišuje, protože současná malba je poměrně rozmanitá. Problém je naopak vidět a vyzdvihnout to, co nás dnes skutečně spojuje. Jak se to podařilo na konkrétní výstavě, nechávám na návštěvnících. Já odpovídám: rozdíl vidím především ve způsobu výstavby obrazu.

Uvádíte, že malba, potažmo figurativní malba nebyla vaší volbou, ale že si vás to samo našlo. Kdy a jak se to stalo?
Stejně jako u mnoha jiných: v dětství. Lásku si vědomě nevybíráte. Přijímáte ji, i když vám přináší dávku utrpení. Poprvé jsem se setkal s renesančním obrazem, který jsem viděl v televizním dokumentu, dodnes si ho pamatuji jako konstitutivní zážitek. Byl jsem velmi malý.

Na výstavě lze kromě dalších děl zhlédnout tři vaše obrazy: Bell Tower, The Vessel a The Sound. Proč padla volba právě na tato díla?
Všechna tři díla spojuje nit jedné série, která je stále otevřená. Nazývá se Moaning forms nebo Kvílení forem. Kurátor si tato díla, z nichž dvě patří k nejnovějším, vybral zřejmě pro jejich introspektivní charakter, intenzitu zobrazované situace a její ambivalenci, která může vyvolávat dojem surreálna. Obrazy obecně jsou takovou nadrealitou, surrealitou, protože jsou doplňkem našeho světa a nadbytkem pro tento svět. O mých dílech to platí i v tom, že jsou zcela umělá, vznikají bez modelu v takzvaném „reálném“ světě, jsou inscenovaná a konstruovaná krok za krokem.

Figury na vašich obrazech se nachází v důvěrně známých, ale přesto podivně znejišťujících situacích a souvislostech. Jsou zachyceny v intimních a často absurdních performativních momentech, čímž zpochybňují prezentovanou realitu a otevírají mnohé otázky. Jaké otázky by měly návštěvníkovi galerie v souvislosti s vašimi obrazy vytanout na mysli? A jaké otázky si ohledně svého díla kladete vy sám?
Především jde o frekvenci, vyladění obrazů na určitou citlivost či poetiku. Buď ji divák dokáže zachytit, vnímat a následně procítit, nebo je mu lhostejná či chce zůstat v rezervovaném postoji. Je velký rozdíl, jestli jako divák stojím před obrazem a místo vnímání od něj chci hned odpovědi: „Proč jsi takový a ne takový?“, nebo jestli se obrazu nejprve otevřu, nechám se jím vést a teprve z tohoto procesu vyplynou otázky. Nechci zde nic předepisovat. Ale absurdita není konečnou odpovědí na mé obrazy. Absurdita má blízko k lhostejnosti: „Je to absurdní, co dál?“. Naopak mě přitahuje smysl – to, jak se smysl v obraze vytváří. Ale jako malíř si kladu i úplně jiné otázky; o povaze obrazu, média, prostředků. Otázky řemeslníka.

Některé motivy se na vašich obrazech vyskytují opakovaně. Které jsou pro vás nejstěžejnější? Jsou s vaším dílem spjaté od začátku, nebo se některé z nich proměnily v čase?
Každý motiv, se kterým právě pracuji, je pro mě stěžejní. Klíčová je však jeho transformace, ať už v rámci jednoho obrazu, nebo z jednoho obrazu do druhého. To vysvětluje současnou sérii a její název Kvílení forem: proměna jedné formy v druhou je často stejně bolestná jako zrání obrazu a umělce. Zároveň máte pravdu, že proces tvorby přináší i cyklické návraty starých forem, starých motivů, které se v díle reaktivují.

K malbě jste využíval různé materiály, ovšem v posledním roce jste se přiklonil k olejovým malbám. Je důvod prostý – že se vám s nimi zkrátka lépe pracuje –, nebo je za tím něco víc?
Pro svou práci potřebuji otevřené pole možností. Ze zkušenosti vím, že každá odbočka, i když je to dočasná slepá ulička, se v budoucnu mnohokrát vrátí. Teď budu trochu drzý: říká se, že architektura je matkou umění, malba je pak královnou všech umění, a právě v technice olejomalby, v této lepkavé, tekuté, někdy příliš husté, jindy příliš řídké hmotě, se odehrávají ty nejúžasnější a pro umělce nejděsivější procesy. Proto je to technika královská: vyžaduje psychofyziologickou atletiku, jemnost, statečnost, ale také sílu obstát v totálním chaosu, v bažině tvořivosti. Není to jen tak!