Moje věci / Umělec Pavel Tichoň vybírá své oblíbené domácí předměty

„Je mistrem improvizace. Tam, kde jiní potřebují koncentraci, klid a čas, aby s rozmyslem uchopili svou vizi za správný konec, on si pouze přičísne patku, promne dlaně, až to zapraská, zamrká a v rytmu zrychlené performance vysype na papír libreto.“ Takto poeticky tvorbu Pavla Tichoně komentuje známý český kunsthistorik a kurátor Petr Vaňous. Se čtyřicetiletým umělcem v typicky černém oděvu a nezbytnou patkou nyní sedím v jeho kuchyni v pražských Holešovicích a pijeme čaj. Pavel Tichoň mi ukazuje své oblíbené domácí předměty a ke každému přispěje výtečnou historkou.

Listujeme fotoalbem jeho prastrýce Milana, který byl zástupcem značky Baťa v mnoha exotických destinacích. „Moje silně katolická prateta pro tohle album neměla moc velké pochopení,“ smějeme se nad fotkami polonahých afrických domorodkyň, jež Pavlův prastrýc za první republiky dokonce publikoval v zahraničním tisku.

Prohlížíme jeho rozrůstající se sbírku současného výtvarného umění. „Hodně výtvarných umělců sbírá umění své generace a je to vlastně zcela přirozené. Spřízněné duše navzájem směňují své artefakty a zajišťují potomky před úpadkem. Občas i něco koupím. Jako tohohle Knížáka z šedesátek,“ ukazuje na propálenou kresbu, ke které si jako dar vybral jinou velmi specifickou práci na papíře od Milana Knížáka. Tichoň, rodák z Uherského Hradiště, u něj studoval tři roky v Ateliéru intermediální tvorby na pražské AVU, kterou zakončil v oboru Nová média. Studoval také na Královské akademii v Haagu a na pražské UMPRUM. První novodobý rektor AVU pro něj byl však v začátcích určující. „Ovlivnil mě zásadně, přijímal mě na magisterské studium na Akademii a zároveň mě vyhodil ze školy, kdy jsem u něj potom studoval doktorát,“ směje se.

Dílo Pavla Tichoně je zastoupeno ve sbírkách Národní galerie, Galerie středočeského kraje (GASK), Galerie Klenová a soukromých sbírkách. Aktivně vystavuje v tuzemsku a zahraničí. V současné době je jeho práce k vidění na velké kolektivní výstavě Ko-laborace ve vysočanské Pragovce. Zde má i svůj ateliér plný šíleného harampádí, chemikálií a umění, do něhož se později přesouváme. „Tohle je padesát litrů surové ropy z Moravy, pořád čeká na svůj velký velký den,“ ukazuje na dva umaštěné kanystry. Vypínáme sadu zářivkových světel a zamykáme dveře, které trochu významně dekoruje sticker s nápisem bestartist.cz.

1.
Karel Teige / Nejmenší byt
Originál z roku 1932 a nejvzácnější položka v mé knihovně

V novém světě je nová funkce umění. Není třeba, aby bylo ornamentem a dekorací života, neboť krásu života, holou a mocnou, netřeba zastírati a hyzditi dekorativními přívěsky. Není třeba umění ze života a pro život, ale umění jakožto součást života. (1922) Karel Teige

„Osobnost s neskutečným záběrem své činnosti, kapitán avantgardy, levicový intelektuál, typograf, výtvarník, teoretik, básník, jehož počiny mě nepřestávají fascinovat. Nejmenší byt je prorocká studie bydlení, která se dnes v době bytové krize 2.0 stává realitou.“

2.
Sudánské foto
Památná fotografie ze třicátých let

„Fotografie z rozsáhlého fotoalba mého prastrýce, který pracoval na africkém kontinentu ve službách firmy Baťa. Strýc Milan vstoupil do služeb firmy Baťa někdy ve dvacátých letech a většinu svého krátkého života prožil v Egyptě, kde pomáhal rozšiřovat Baťovo impérium. Zemřel ve 48 letech na následky nějaké neznámé faraonovy choroby. Jediné, co po něm zůstalo, je album z cest, které dokumentoval na svou flexaretu. Jeho fotografie ze Súdánu jsou pro mě rodinným pokladem z říše Zikmund & Hanzelka. Někdy bych s fotografiemi chtěl udělat výtvarné dialogické jednání, ale prozatím jsem k tomu nenašel klíč.“

3.
Obtahovací řemen
Brousek na břitvu zřejmě anglické provenience, originál z dvacátých let

„Naprosto fetišistický předmět, k němuž náleží dnes již značně tupá a narezlá břitva. Dědův obtahovací řemen na ostření břitvy. Umřel, když mi bylo šest. Vždy jsem obdivoval jeho lazebnické dovednosti. Byl to můj Lazebník sevillský. Obřad, který sestával z rituální přípravy holicí pěny, jíž kaligrafickými tahy nanášel na obličej pomocí luxusní štětky z jemných jezevčích vlasů. Pak vypadal jako Werich z Balady z hadrů a mistrně se zbavoval toho bílého nánosu. Který utíral do zažloutlého ručníku, aby vše završil silnou vůní kolínské. Děda založil palírnu lihovin v Uherském Hradišti, krátce na to mu ji znárodnili komunisti a před patnácti lety našla sestřina kamarádka, scénografka, v popelnici na Smíchově reklamní kalendář z roku 1945 nesoucí jméno jeho firmy – Pilátovy moravské speciality. A tak mám teď řemen, popelník, kalendář a pár mlhavých vzpomínek.“

4.
Sheela na gig
Laciný irský suvenýr s velkým poselstvím

„Dvě léta v průběhu studií na AVU jsem strávil prací v dublinské tiskárně Serla Print, jejíž doménou byl tisk všemožných formulářů do jehličkových tiskáren. Jehličkové tiskárny jsou v muzeu, Serla Print zbankrotovala a z následných cest po ostrově mi doma zůstala vypitá láhev dvacetiletého Taliskeru a laciný suvenýr sošky typu Sheela na gig, která byla ve středověku umisťována nad vchodové dveře katedrál k odvrácení smrti, zla a demónů. Měl bych ji nosit v ústech, nebo v zadku, aby do mě nestále nevstupovali a nevycházeli démoni, jak se jim zlíbí.“

5.
Anina skoropěst
Ruka mé ženy ze sádry, kterou vlastnoručně odlila

„Moje žena je krásná a má krásné ruce. Její genom je košatý jako ‘strom poznání’ od Andrleho v kultovním normalizačním seriálu Návštěvníci. Před více než deseti lety mi odlila svou ‘ruku poznání’, abych ji měl neustále u sebe a já debil ji ani pořádně romanticky, jak to mají ženy rády, o ruku nepožádal, ani jsem si jí nepřipevnil na svůj jednačtyřicetikarátový zlatý řetěz a nevyrazil s ní do Vysočan. Nicméně letos jsme již deset let manželé, někdy šťastní, někdy méně, ale v dobrém i zlém je to láska mého života. A ona mi říká ču__ku.“

6.
David Bowie / Low
Moje oblíbené LP

„Tohle je moje oblíbené LP z Oxfamu, protože stálo dvě libry a je společně s albem Blackstar jediné, kterém mám na tomto nosiči od Bowieho. Nicméně moje první setkání s Davidem Bowiem bylo skrze kultovní album Outside v roce 1996. Bylo mi šestnáct, gymnázium, maloměsto, touha po rebelství a experimentech ze všech zakázaných oblastí. Tohle album byl můj soundtrack transpersonální měňavky, kluka, co jede do lesa na houby, a pak se vrací po dvou hodinách zpět, aby na úpatí lesa potkal toho kluka, co jede před dvěma hodinami do lesa na houby. Dodnes, když jej slyším, vyvolává ve mně vibrující echo té krásně zmatené doby.“

7.
Rustikální ostří
Francouzský nůž ze Šumavy

„Všude kolem sádroví trpaslíci a veškerá jiná sádrová havěť, holky šprtající německá slovíčka, čekající na kumpány z Bavorska. Prostě Boubín bordel. V tom přifrčí citroën na francouzských značkách s evidentním defektem zadního kola. Z něj vystoupí malý pán v cylindru a mluví na mě plynulou polštinou. Nerozumím mu ani slovo, ale z jeho gestikulace je jasné, že nechce ani sádrového trpaslíka, ani holky. Pomáhám mu s výměnou rezervy a on mi na oplátku výhružně nutí francouzský nůž s mouchou nad ostřím. Vypadá jako Roman Polanski, ale asi to není on – co by dělal v tomhle bordelu.“

8.
Milan má hovno
Práce na papíře od Milana Knížáka, můj nedávný přírůstek do sbírky

„Pro většinu nestravitelná osobnost s arogantními postoji. Pro mě důležitá figura českého umění s jasnými názory, Marťan polarizující český písek, pedantský i pečující pedagog, ostnatá slupka s jemnou dužinou, glosátor se šestým smyslem pro humor. Král mániček.“