Film Šťastně až na věky je posledním z volné trilogie dokumentů, které Jana Počtová natočila v poslední dekádě a jež se věnovaly vztahům. Prvním z nich je film Generace Singles, dalším pak Nerodič, který sledoval nové podoby rodin, kde není jen máma, táta a potomek/potomci. „Hlavní důvod, proč dělám dokumentární filmy, je boj s předsudky. Lidé jsou obecně frustrovaní dobou, mnoho z nich má pocit, že dnešnímu světu nerozumí. Proto točím, abych pomohla lidem se ve světě vyznat a porozumět něčemu, z čeho možná původně měli strach,“ říká Jana Počtová, která se zaujetím sobě vlastním sbírá lidské příběhy i zážitky na cestách a obě vášně často předkládá ve své tvorbě.
1 / 5
Dokumentaristka Jana Počtová před pár týdny uvedla svůj nový film Šťastně až na věky, který sleduje různé formy současných vztahů. Věří, že každé setkání nás může obohatit – i když jde o setkání zprostředkované přes filmové plátno.
Největší pozornost ve vašem dokumentu přitahují vztahy, které nejsou konvenční – tedy pár, který žije v otevřeném vztahu a trojice, která je polyamorní. V čem setkání s nimi pro vás bylo zajímavé?
Při práci na filmu jsme nakonec došli k závěru, že všichni hledají to stejné – a to je lásku a porozumění. Jen cesty, jak k tomu dojít, jsou u každého jiné. Člověk, který žije v polyamorním vztahu, chce lásku úplně stejné jako člověk monogamní. Jen je pro ni možná o trochu více schopný omezit svou žárlivost a potřebu svého partnera vlastnit. A naopak prožívá radost, když onen partner prožívá lásku třeba i s někým jiným. Polyamorie je založena na svobodě. Pracuje s myšlenkou, že chce pro druhého to nejlepší. Ne každý je ovšem podobných vztahů schopen. Pro mě osobně to třeba cesta není.
Při sledování filmu je těžké konkrétní lidi nehodnotit.
Jak řešíte, pokud je vám někdo sympatický a někdo ne?
Už na počátku si vybírám lidi, se kterými budu schopná pracovat. Ale jsem jen člověk. A tak si přirozeně k někomu vybuduji vztah bližší než ke druhému. Důležité je, že ke každému cítím obrovský respekt. Můžete si jednoduše nějaký film vysnít, ale pravý hrdina a „autor“ je až ten daný člověk – filmový hrdina. Skrze něj se moje úmysly a představy pak dostávají na plátno. To, že k němu pak cítím úctu a jsem mu vděčná je to základní a nejmenší, co můžu pro něj na oplátku udělat.
“Myslím, že třeba v případě polyamoriků byla motivací touha ostatním ukázat svůj koncept žití. Natáčení vnímali jako jakousi formu osvěty...”
Často je až neuvěřitelné, jaké detaily ze svého života jsou lidé schopni sdílet…
Přesně, a že se nebojí následků, které přijdou, až se jejich příběhy zveřejní. Skuteční hrdinové. Motivace mají různé. Myslím, že třeba v případě polyamoriků byla onou motivací touha ostatním ukázat svůj koncept žití. Natáčení vnímali jako jakousi formu osvěty. Stejně tak to podle mě měli i katolíci, se kterými jsem natáčela. Chtěli ukázat, jak vztahu funguje v sepětí s bohem. Dokumentaristika tak trochu těží z lidské potřeby se se svými příběhy svěřit.
Je pro vaši práci důležitá empatie?
Myslím, že pro mě rozhodně ano. Já se snažím ke každému přistupovat jako rovný k rovným a mít o ně upřímný zájem. Ten tedy opravdu mám, nemusím se do něj nutit. Je to vlastnost, která mi byla dána. Nemusela jsem si vymýšlet nějakou svou dokumentární metodu. Zároveň nechci zklamat důvěru, kterou jsem od dokumentovaných dostala, a snažím se je tedy nehodnotit. Přistupuji ke každému otevřeně, a i když třeba na svět hledím jinak, nechávám si to pro sebe nebo to sdílím tak, aby to bylo pochopeno. Zároveň vím, že každý člověk vás něco učí, každé setkání může být objevné. Mě třeba polyamorici odkryli, jak důležitá je ve vztahu precizní komunikace. Naučili mě mnohem důsledněji hlídat si hranice, a nepřebírat odpovědnost za pocity druhých. Jde o princip, který je nutný ve vztazích, kde jsou víc než dva, ale oceníte ho i v páru. To pro mě byla velká škola, protože téma hranic je i moje téma.
Je pravda, že každé setkání nás může ovlivnit…
Máme tendenci žít ve svých systémech. Málokdo je otevřený své systémy nějakým směrem posouvat. Díky své profesi se dostanu mezi lidi, kteří fungují v systémech jiných a já si musím dát práci je v každém případě minimálně pochopit. Proto jsem se začala věnovat dokumentům, ráda poznávám jiné lidi a je to pro mě stále obohacující.
Jsou důležité správné otázky?
Zeptat se dobře a ve správný čas může člověka v jeho příběhu i popostrčit. Jsou to magické momenty, kdy se povede druhému s laskavostí nastavit zrcadlo. A taky je důležité poslouchat.
Co dalšího váš čeká?
Chystám se na projekt, který bude asi nejnáročnějším, jaký jsem kdy dělala, ale zároveň i nejkrásnějším. Konečně na něj nastal čas. Nosím ho v sobě už přes dvacet let. Jde o příběh mého dědečka, který v roce 1937 jel na kole jako dvaadvacetiletý kluk skrz Evropu, a jeho cílem bylo EXPO v Paříži. Na obyčejných příbězích, které cestou prožíval, popisuje Evropu zbrojící se na válku. Psal si pečlivý deník, který pojmenoval Slunci a obzoru. Projížděl třeba cípem kolem Berchtesgadenu v Německu, kde si Hitler teprve chystal svoje Orlí hnízdo. Už tehdy komentoval onen proslulý nacistický pořádek, jako kdyby se ocitl v nějakém zábavním parku, kde jsou kameny srovnané přesně v řadě a trávníky jsou správně zelené a zastřižené do stejné délky. Pak přejel do Itálie, kde zas vládl Mussolini a kde fašistická propaganda už frčela na plné obrátky. Ráda bych jela po jeho stopách a udělala portrét Evropy dnes. Zajímá mě, kde můžeme spatřovat naději my. Co je budoucností Evropy? Cítím, že jsme jako společnost na rozcestí, a teď jen vykročit správným směrem.