Český animovaný film má ve světě tradičně výtečnou pověst. Odkazují se na něj často i hlavní jména oboru. V pražské Holešovické tržnici se až do začátku července česká animovaná škola představuje unikátní výstavou s výmluvným názvem Světy české animace, jež mapuje pětasedmdesát let loutkové, kreslené, ale i počítačové tvorby.
„Dosud zde byly spíše expozice zaměřené na jednotlivé osobnosti tohoto filmového oboru – Jana Švankmajera, Jiřího Trnku, Břetislava Pojara, Adolfa Borna a další. Nyní ukazujeme i práci scenáristů, střihačů, zvukařů, kameramanů a mnoha dalších často neviditelných lidí, kterým byly filmové ateliéry od roku 1945 druhým domovem,“ vysvětluje kurátor výstavy a animátor Jan Bubeníček, mimochodem čerstvý držitel Českého lva za snímek Myši do nebe.
S režisérem a kurátorem unikátní pražské výstavy Světy české animace Janem Bubeníčkem o české animované škole, o tom, jaký český animátor je momentálně ve světě nejoceňovanějším, ale i jak v barrandovských ateliérech za tuhých časů socialismu vznikaly slavné „imperialistické“ animáky jako Tom & Jerry.
Lze nějak souhrnně popsat estetiku české animované tvorby? „Na české, přesněji československé animaci je nejhezčí a nejkouzelnější právě to, že jednotnou estetiku nemá. Je ve svých výrazových prostředcích velice pestrá a různorodá,“ říká Jan Bubeníček. „Vždycky kladla důraz na osobnost výtvarníka a režiséra. Tím se velmi liší například od animace americké, která je stylově daleko jednotnější. Je to zároveň její výhoda, ale i limit.“ Pokud totiž studio produkuje stylově podobné filmy, je schopno výrobu daleko víc zmechanizovat a tím zvýšit produktivitu.
„V našich podmínkách bylo vždy daleko složitější vyrobit ‘nekonečný’ seriál. Na druhou stranu, máme spoustu přepestrých a naprosto úžasných originálů. Přes tu různorodost ale něco většinu našich filmů spojuje. Je to hravost, vynalézavost a jakýsi český důvtip – umělecký i technologický.“
“Na české animaci je právě nejhezčí a nejkouzelnější to, že nemá jednotnou estetiku. Je ve svých výrazových prostředcích velice pestrá a různorodá...”
K animovanému filmu se Jan Bubeníček dostal „jako slepý k houslím“, jak sám popisuje. „Když jsem byl malý, každý víkend šly v televizi pořady o tom, jak vzniká animovaný film,“ vzpomíná. „Jejich hosty či moderátory byli slavní režiséři – Karel Zeman, Břetislav Pojar a Hermína Týrlová. Už tenkrát jsem tvrdil, že bych jednou chtěl animované filmy sám dělat. Vzpomněl jsem si na to po letech, kdy se můj kamarád chtěl hlásit na střih na FAMU a vzal mě s sebou na exkurzi do filmové střižny za svým otcem režisérem. Pro kamaráda bylo sezení ve střižně do jedné do rána zážitkem, který ho od filmu odradil, mne místo toho přitáhl.“
Česká animace historicky ovlivnila řadu světových tvůrců, a to včetně takových jmen, jakými jsou Tim Burton, Terry Gilliam, nebo milovníci Jana Švankmajera bratři Quayové. Lze někoho označit za krále české animace? „Naše animace má spíš královskou trojici – Jiřího Trnku, Karla Zemana a Hermínu Týrlovou. Příchodem Trnky začal boom nejdřív kreslené a později loutkové animace v Praze (Studio Bratři v triku a Studio Jiřího Trnky), Zeman s Týrlovou odstartovali slavnou zlínskou tradici. Momentálně je ve světě nejznámější Karel Zeman, jehož animační a trikové postupy a výrazná estetika ovlivnily řadu světových tvůrců. Nicméně, pro naší domácí scénu je asi králem Jiří Trnka, který měl neskutečné rozpětí, co se týká výtvarné pestrosti i poetické stylizace.“
“Oblíbených filmů mám spoustu. Vkus se člověku s věkem dost mění a obzvlášť s rodičovstvím se škála toho, co se k vám dostane, výrazně rozšíří...”
U otázky, které animované dílo má nejraději, se Jan Bubeníček zdráhá jmenovat jedno jediné. „Oblíbených filmů mám spoustu. Vkus se člověku s věkem dost mění a obzvlášť s rodičovstvím se škála toho, co se k vám dostane, výrazně rozšíří,“ říká. „Mám moc rád filmy Břetislava Pojara. Jeho Zahrada pro mě byla první učebnicí animace. Skvělé jsou filmy Jana Švankmajera (Něco z Alenky), Jiřího Barty (Zaniklý svět rukavic), Michaely Pavlátové (Řeči, řeči, řeči) či Pavla Koutského (Navštivte Prahu). Z těch zahraničních mě baví takřka cokoli od Tima Burtona (Ukradené vánoce), Wese Andersona (Fantastický pan Lišák) či studia Aardman Animation (Wallace a Gromit, Ovečka Shaun),“ vyjmenovává.
Výstava Světy české animace prý nabízí každému něco – od malých diváků, až po filmové profesionály. „Pro nejmenší budou asi atrakcí optické hračky, jako je zootrop či flipbooky nebo animační dílny, kde si mohou animaci osobně osahat. Pro zájemce o studium animace bude asi nejzajímavější část odhalující technickou a scénáristicou stránku výroby animovaných filmů. Pro milovníky výtvarného umění zase máme v prvním poschodí spoustu artefaktů jako skic, loutky a dekorací. A těm, kteří už všechno toto znají, nabízíme možnost prohlédnout si kompletní storyboardy řady známých titulů.“
A jaké jsou momentální trendy, které hýbou světové animací? „Mainstreamem se před více než dvaceti lety stala 3D počítačová animace. Ta skoro úplně vytlačila do té doby dominantní kreslený film. Ten z kin na řadu let prakticky vymizel. Ale počítačová animace se do jisté míry okoukala a začaly se objevovat filmy, které se jí naprosto vymykají. Kromě částečného návratu kreslených filmů jako Vlkochodci či Píseň moře se objevuje spousta filmů loutkových (technika stopmotion animace), jako jsou filmy Tima Burtona, Wese Andersona či Studia Laika. Všeobecně bych řekl, že animovaná kinematografie je poslední dobou méně dogmatická, než tomu bylo dřív, je pestřejší co se týká výtvarného stylu i použitých technologií. To nahrává zemím, jako jsme my, které díky tomuto kurzu mohou prorazit nápadem vedle mohutně profinancovaných blockbusterů.“
Na závěr si s Janem Bubeníčkem povídám o neuvěřitelném fenoménu amerického animátora Gene Deitche, který většinu svého života prožil v komunistické Praze, kde i tvořil. Nakolik Deitch českou animaci ovlivnil?
„Gene Deitch byl pro českou animaci (obzvláště tu kreslenou) jednou z naprosto zásadních osobností,“ míní Bubeníček. „První československé animované filmy, které vznikly velice záhy po vzniku studia Bratři v triku, byly kreslené a vznikaly pod uměleckým vedením Jiřího Trnky. Jejich tvůrci se nechali inspirovat americkými kresleňáky, které si ve střižně promítali po okénku a podle nich se zdokonalovali v umění animace,“ říká. A pokračuje ve vyprávění:
„Koncem padesátých let se mezi nimi náhle objevil pravý Američan, profesionál v oboru, který měl za sebou nominaci na Oscara. Deitch byl do Prahy vyslán produkcí Rembrandt Films jako supervizor amerických zakázek. Jeho původní smlouva ho zavazovala k desetidennímu angažmá. Nakonec se v Praze zamiloval do Zdenky Najmanové, přejmenoval ji na Deitchovou a zůstal v Praze celý svůj dlouhý život (zemřel v roce 2020, pozn aut.).“
Deitch o svém podivuhodném životě napsal čtivou knihu pod názvem Z lásky k Praze. „On pro naše tvůrce nadzvihl železnou oponu. Umožnil jim získat přehled o tom, co se děje na západě, předal jim znalosti a naučil je dovednostem, které byly ve východním bloku prakticky nedosažitelné. Málo se ví, že u nás se pod jeho vedením animovaly některé díly Toma a Jerryho a dalších amerických pecek. A třešničkou na dortu bylo, že jeho v Praze natočený film Munro získal v roce 1961 Oscara za nejlepší krátký animovaný film,“ uzavírá Jan Bubeníček.
Více o výstavě zde