Čím vás oslovil fenoménu fotografovaní architektury?
K fotografii architektury jsem se dostala skrze mého manžela fotografa Martina Tůmu a jeho kolegu Jakuba Skokana. Jakub s Martinem studovali na Ateliéru reklamní fotografie ve Zlíně a už tam založili studio BoysPlayNice (špičkový ateliér zaměřený na fotografování architektury s publikacemi v mnoha prestižních světových médiích, pozn. red). Důležité pro ně bylo precizní řemeslo a koncept, s placatou reklamou to nemělo nic společného. To byly ale hodnoty také na ateliéru, kde studovali. Později jsem tam několik let učila dějiny fotografie.
Ve fotografii fungovalo obecně také žánrové schizma – buď děláš dokument, komerci nebo volné umění. Kluci měli skvělý volný projekt Zoolandscape, který sledoval umělou krajinu a architekturu zoologických zahrad. Poměrně brzy se ale rozhodli orientovat na zakázkovou tvorbu a zjistili, že vizuálně si rozumí s designéry a architekty. Asi tam cítili svobodu, možnost vystoupit z pravidel a očekávání. Podle mě se jim to povedlo, ale nebylo to jednoduché.
S Martinem jsem na fotografování spolupracovala vlastně od počátků jeho studií. Jako studentka dějin umění jsem mu dělala „kibice“, občas z donucení model, ráda asistentku, psala mu texty k fotkám. Byl to takový náš společný svět. Pak přišly děti, které na nějakou dobu přebraly všechnu mou pozornost, v té době se studio BoysPlayNice zaměřilo primárně na architekturu.
Martin s Jakubem se svými fotografiemi architektury prorazili nejdříve v zahraničních médiích. Nebylo to důsledkem nějaké náhody, ale cílenou aktivitou mediálního servisu, který poskytovali architektům. Tuto službu pro ně nějakou dobu zajišťovala skvělá Dagmar Ostřanská (poznali ji jako ředitelku českého centra v Kyjevě) a pak jsem její aktivity přebrala já.