Nikola Nováková z DSC gallery / Dokážu prodat jen to, čemu věřím

Sestupujeme do podzemní místnosti pod vyhlášenou pražskou síní DSC Gallery vyhlížející jako firemní zasedačka s kulatým stolem a sklad špičkového umění dohromady. Proti mně s hrnkem cappuccina v ruce usedá Nikola Nováková, sympatická znalkyně, kurátorka a hlavně obchodnice s uměním. Atraktivní ženě v přiléhavých červených šatech přede mnou nebylo třicet, ale už patří mezi ‘heavyweights’ ve svém oboru. Nikola je odbornicí zejména na současné české umění a řadí se k těm, kteří spoluurčují, kdo a co v následujících letech vylétne nahoru.

„Inklinuju jednoznačně k abstraktní tvorbě,“ odpoví jasně, když se jí ptám, jaký typ umění ji nejvíc zajímá. Od počátku je zřejmé, že umění patří k jejím nejvděčnějším tématům hovoru. „Nejsem moc na figuraci, nebo zobrazování konkrétních motivů či naraci,“ začne vysvětlovat. Pak se pragmaticky rozhlédne po místnosti a přivře oči. „Tak jasně, tamhle Jirka Černický – jeho konceptuální umění absolutně ano. A tady figurace Lubomír Typlt – taky ano. Tenhle Kryštof Kintera se dá se nazvat konceptem – určitě ano,“ postupně ukazuje na umělecké artefakty, které nás v podzemní místnosti obklopují.

Když jsme do místnosti vstoupili, viděl jsem sice všude kolem sebe umělecká díla, ale nenapadlo mě, že půjde hned o výkvět současné domácí tvorby. Upřímně, na první dobrou jsem si školácky povšiml plakátu na dveřích s idolem mých pubescentních vrstevníků z osmdesátek – vyzývavou modelkou a „zpěvačkou“ Samanthou Fox. „To je umělecké dílo od Marka Kvetána,“ nenechá se mnou Nikola vyvést z míry.

Vypráví mi, že se pohybuje výhradně na poli současného umění. Aby si uchovala přehled o tom, co se děje ve světě, sleduje průběhy aukcí. Je to taková sebeedukace, povídá.
A pokračuje: „Když jsem studovala, současné umění jsme vůbec nedělali. K tomu si člověk dojde až praxí sám. Jestli se ale někde pohybuji jistě, tak je to na poli současného českého umění.“ Co česká moderna? „Máme tu takový nešvar, když někdo chce ukázat svůj status, potřebuje asi vlastnit nějakého toho Sýkoru, Toyen atakdále,“ usmívá se Nikola. „Zmíněné autory samozřejmě nanejvýš uznávám, ale pohled mi přijde v něčem velmi konzervativní. Myslím, že není nic víc než žít ve stejné době jako samotný autor, stárnout s ním a sledovat vývoj jeho tvorby. Stejně jako se neoblékám jako moji praprarodiče, nevím, proč bych si měla kupovat stejné umění.“

Nikola s dějinami umění souběžně vystudovala i fotografii. „Pořádně jsem nevěděla, co budu dělat. Těch cest, kterými se vydat, bylo spousta. Nabízelo se kurátorství, mohla jsem pracovat v nějakém odborném magazínu, nebo archivu. Rodiče se o mě hrozně báli, říkali mi, ty se holka holt musíš asi dobře provdat,“ směje se. „Realita je taková, že jsem sama, mám se dobře a práce mě velmi baví.“

Už během studií Nikola nabírala zkušenosti v galeriích. „Zajímavá zkušenost byla například práce v Hunt Kastner. Krátce po škole jsem také pracovala v galerii Kvalitář, kde sháněli vysloveně někoho na pozici prodej umění. A já jako holčička, která možná znala nanejvýš dva lepší klienty, jsem nastoupila. Nakonec se to ale všechno nějak dobře povedlo. Myslím, že velmi dobře funguje věta ‘Být ve správný čas na správném místě’. Dodala bych jen, že k tomu, aby se člověk na to místo dostal, se ale musí velmi snažit.“

V DSC Gallery mě pak oslovili napřímo, kdy jsem se přišla podívat na jejich vernisáž. V této prestižní galerii nedaleko Staroměstského náměstí je prý maximálně spokojená, pochvaluje si toleranci kolegů a příjemné pracovní prostředí. „Každý jsme úplně jiný a máme jiný druh klientů, vzájemně se tedy dokonale doplňujeme. Dokážeme si taky poděkovat za dobře odvedenou práci, to jsem jinde nezažila.“ Nikola mi vysvětluje, že není „klasický prodejce, který musí umět prodat i zdechlinu“. Své práci a uměleckému dílu potřebuje věřit. „Jsem velmi upřímná, někdy se mi to nevyplácí, ale z dlouhodobého hlediska extrémně ano. Klienti dobře vědí, že bych jim nikdy nezprostředkovala nevýhodný prodej nebo dílo, o kterém nejsem sama přesvědčená.“

Za sebou má také kurátorskou činnost. Hezký projekt byl například s Antonii Stanovou, se kterou do budoucna plánuje více spolupracovat. „Kurátorská činnost vyžaduje hodně času a je potřeba si projekty dobře promyslet, nechci být podepsaná pod něčím, čím si nejsem jistá, řídím se v tomto svým zlatým pravidlem ‘less is more’“.

O to víc se však věnuje svému jinému projektu, se kterým slaví úspěchy. „Zjistila jsem, že některým klientům připadá prostředí galerie trochu sterilní. A tak jsme s kamarádkou Adélou Mazánkovou vymyslely koncept akcí s názvem studio visit.“

Zhruba třikrát do roka pořádají prodejní klientskou akci přímo v uměleckém ateliéru, za podpory svých přátel a partnerů akce Pigmentarium. Co vše to obnáší? „Velmi poctivě vybíráme ateliér a umělce, musí tam vždy být shoda několika věcí,“ začíná vyjmenovávat. Je poznat, že tyto věty už ‘prezentovala’ víckrát, ale jak pokračuje, vyzařuje z ní přesto ohromné zapálení pro věc. „Musí fungovat jednota tří věcí – skvělé umění, lidsky dobrý umělec a výjimečný ateliér,“ říká. „Všichni víme, že umělecké ateliéry jsou obecně zajímavá místa, ale věřte, že ne v každém se taková akce dá pořádat,” usmívá se.

Tento měsíc připravila “studio visit #5” v ateliéru Adama Vačkaře. „Adam studoval v Paříži, vystavoval třeba v Centre Pompidou, účastnil se i Art Baselu, jeho přístup je velmi konceptuální, ve svých dílech se kriticky, přesto ‘něžně’ vyjadřuje ke konzumní společnosti, a hlavně – má nádherný ateliér ve vnitrobloku v pražských Dejvicích.“

Nikola vysvětluje, že studio visit je klientský typ akcí, návštěvníci mají pochopit tvorbu v přirozeném kontextu tvorby samotného autora, atelier v sobě musí zachovat všudypřítomný genius loci. „Akce se odehrává večer, od pěti do devíti, hraje tam příjemný hudební podtext, pije se šampaňské a většinou pak končíme v baru Public Interest,“ směje se. A pokračuje: „Doba se hrozně posunula, vše se přesouvá do online, začíná to být takové odosobněné. Náš koncept je rozhodně o fyzickém potkávání. Ale baví mě na něm jeho jednorázovost, tak trochu guerilla. Naběhneš do ateliéru, uděláš akci a zmizíš. (Takhle to zní samozřejmě hrozně jednoduše, většinou s tím souvisí dlouhé týdny příprav). Jde ale o rozmanitost a různorodost autorů, jejich prostředí a přístupů. Přinášíme tím klientovi pokaždé úplně nový zážitek,“ uzavírá nadšeně Nikola.

Trojice českých umělců, na které Nikola Nováková doporučuje zaostřit pozornost

Václav Cígler 
„Osobně přirozeně inklinuji k abstraktní tvorbě, velmi čistým a minimalistickým dílům, které nejsou ovlivněny trendy a jejich výtvarný výraz je tak vždy aktuální. Z galerie proto vybírám právě autora Václava Cíglera, jehož si jako sklářské osobnosti velmi vážím.

Práci se sklem posunul do umělecké roviny, pořád pracuje se stejným výrazem, užívá dnes již svého ikonického tvarosloví, které přesto stále lehce inovuje. Když se dostane jeho dílo do kontaktu s denním světlem, dochází k dokonalé virtuozitě, nikdy mě nepřestanou fascinovat různé polohy jeho děl v proměnách dne.

Václav je ročník 1927, nedávno jsem ho navštívila v jeho domě na Ořechovce, kde má svůj ateliér. Myslím, že na to setkání jen tak nezapomenu. Byla to souhra více okolností, která se dá slovně asi jen těžko předat. Světlo mělo ten den difúzní charakter, Václav působil víc než skromně, díla a květiny a zahrada, přirozené prostředí jeho tvorby… bylo to silné.

Nejoblíbenějším dílem je pro mě ‘Vejce’ – symbolická dokonalá forma, počátek zrodu a života.“

Vladimír Véla
„S Vláďou jsem se před pár lety seznámila na prohlídkách depozitářů u jednoho sběratele. Pamatuju si, že mi tam hned padnul do oka, byl výrazně milý. Potom jsme si spolu ještě jednou zatančili v Bokovce na karlovarském večírku, a to potvrdilo, že správné jiskření tam prostě je.

V DSC Gallery jsme teď aktuálně měli takovou rychlou pop-up instalaci, která prezentovala abstraktní autory napříč médii. Vladimír jasně zazářil. Véla začíná ve svých dílech z nulové pozice – tzv. boudníkovskou skvrnou, kterou nazývá flek, ze které pokračuje do další asociace s staví si tak vlastní obrazový proces. Na druhé straně promítá svůj věčný námět, který vystupuje z jeho podvědomí. Dochází k napětí mezi oběma polaritami.“

Antonie Stanová
„Kdo mě zná, tak ví, že pro tuhle mladou autorku mám velkou slabost. Máme vlastně tak trochu rodinné vztahy, chodila jsem s jejím bráchou a s Tonem spolu dlouhodobě fotíme. Dá se říct, že jsme vedle sebe tak trochu vyrostly, pořídila jsem si od ní svoje úplně první umělecké dílo a taky připravila první kurátorskou výstavu (od té doby jich mám doma výrazně víc).

Antonie pracuje na principu ‘deníkového záznamu’, svoje empirie a pocity předává na plátno v podobě minimalistické zkratky. Myslím, že pro pochopení jí i jejích děl je nutnost navštívení jejího krásného ateliéru ve Zborovské ulici, kde najdete spoustu inspiračních prvků, díky nimž pak snadno dokážete rozklíčovat princip jejího uvažování.“

Instagram Nikoly zde

Web DSC Gallery najdete zde

Více o studio visit tady a tady