Rukověť stylu Jana Fischera / Se starou alfou je zábava

Základem mého šatníku je dobře padnoucí košile, kterou nosím do obleku, k jeansům nebo chinos. Mám lehce disproporční postavu, proto již delší dobu nosím made-to-measure košile od české značky Le Premier, která od svého založení ušla kus cesty a nabízí dobré služby i v době lockdownu. Potrpím si také na doplňky, ať už se jedná o vázané motýlky, nebo hodinky. Z těch mám nejraději svoje české Prim, které jsem dostal od táty.

Radost z oblečení mi naposledy udělala voskovaná bunda Barbour, klasika všech klasik, ke které jsem si našel vztah při studiích na univerzitě ve skotském St Andrews. Penny loafers, červené chinos, Ray-Ban sluneční brýle a barbour bunda, to byla naše neoficiální školní uniforma. No, a za deštivého počasí – tedy každý druhý den – se penny loafers vyměnily za holínky Hunter. Od té doby se mi podařilo jednu Barbour bundu nechat v taxíku cestou na letiště, další jsem nedávno prodal, protože mi začala být malá, tak nastal čas pořídit novou. Obecně mám rád kvalitní oblečení, které mi dlouho vydrží – ideálně na celý život, nebo do té doby, než z něj vyrostu, nebo ho ztratím.
Voskované bundy jsou stejně nejlepší s patinou, patina je příběh, takže doporučuji pravidelně sledovat web českého second handu 1981.cz, který občas Barbour v nabídce má… s patinou a přibližně za třetinu původní ceny, tak to mám rád!

Co se týká obuvi, mám to podobně jako s oblečením. Došel jsem k závěru, že je lepší si pořídit místo dvou párů bot jedny rámové, které mají potenciál vydržet opravdu dlouho a dají se poslat k rekonstrukci zpět k výrobci. Nejraději mám britskou klasiku od značky Loake. Britská móda mi pro svou nadčasovost vyhovuje, nehoním se za aktuálními trendy, dlouhodobě si držím svůj styl a zatím na tom nehodlám nic měnit.

Svůj den obvykle načínám kávou, bez té si ráno nedokážu představit. V týdnu si nepotrpím na snídaňové rituály, ty raději vyměním za pár minut spánku. Cestou z ložnice si udělám espresso, než se osprchuji, káva trochu vychladne, na chvíli se zastavím, vychutnám si ji a v tu chvíli začíná můj den. A když mám náladu a čas, zastavím cestou do práce v kavárně Bakeshop na Starém Městě, dám si latté a chvíli posedím na lavičce a sleduji kolemjdoucí.

Ale o víkendu je to naopak, to si na snídaňové rituály potrpím. Nejradši obrážím různá pražská bistra, jako například Etapa, Home Kitchen, Alf and Bet. Pořád je co objevovat. Poslední rok se moje ranní vysedávání smrsklo na domácí snídaně a našel jsem v tom docela zalíbení. Vejce do skla s pažitkou a parmezánem, čerstvý chléb od Antonína a zase káva. Ideálně se po takové snídani ještě vrátím do postele, čtu si nebo si pustím seriál. Těmito víkendovými zvyky se trochu vracím do dětství, kdy v sobotu ráno připravoval snídaně můj táta, všichni jsme se sešli u jednoho stolu a povídali si. To děláme dodnes, když se sejdeme celá rodina na chalupě.

Nejlepší věc, kterou jsem si pořídil, je můj youngtimer Alfa Romeo Spider z roku 1985. Auto přijelo z Floridy do Ostravy, kde jsem jej před třemi lety koupil. Tenkrát jsem tomu vůbec nerozuměl, neměl jsem k ruce při nákupu mechanika, šel jsem na to podle citu. První dojem? No, nic moc… smutně matný lak, promáčknutý blatník, chromy špatné, přístrojová deska byla upravená, sedačky potrhané. Nicméně, auto nemělo žádnou rez, podlaha byla dobrá a na první ťuknutí nastartovalo. Po krátké projížďce jsem věděl, že tuhle lehce zašlou italskou holku chci mít. Cenu jsem usmlouval a za pár dní bylo auto v Praze. Prošli jsme veteránskou atestací a zimu trávila „Italka“, jak jí říkám, u skvělého mechanika Jiřího Fořta v Březnici.

Takhle to začalo a myslím, že mě to už jen těžko pustí. O tři roky později je auto po vizuální stránce skoro celé zrenovované. Kompletní renovací prošel interiér, střecha i lak, o technických záležitostech ani nemluvě. Mým cílem je zachovat alfu v co nejoriginálnějším stavu, sháním proto původní díly po celém světě, což je skvělá zábava a občas i adrenalin. Bonusem jsou příběhy, které ke každé součástce mám, jsou moje, nikoho jiného asi zajímat nebudou, ale pro mě jsou cenné. Jen já vím, jak jsem klopotně vezl původní sedačky z bouraného auta ze Států přes Litvu do Prahy, že informační panel je z Amsterdamu nebo tahle záslepka z Itálie. Ty dlouhé noci, kdy jsem ty díly sháněl, studoval manuály a poznával, jak vše funguje, za to stojí.

A pak, když je hezké počasí, vezmu slaměný klobouk, nasadím řidičské rukavice, pustím oblíbenou hudbu a vyrazím na výlet. Většinou brouzdám po silnicích na jihu Čech, nemám cíl, prostě jedu někam a poznávám nová místa. Poctivý dvoulitr s lehoučkým autem v kombinaci s náhonem na zadek se v pěkných zatáčkách umí postarat o dobrou zábavu.

Z každé dovolené si přivážím doutníky, i kdybych si je měl koupit v duty free shopu na letišti, ale bez toho už to nejde. Při vychutnávání doutníku se vždycky v myšlenkách vracím na hezká místa, které jsem navštívil a vybavuji si pěkné zážitky. Vlastně to mám v hlavě nastavené tak, že dovolená končí až tehdy, kdy se dokouří přivezené doutníky. Nemusím zdůrazňovat, že jich raději koupím víc, abych si tu dovolenou tímto způsobem prodloužil. Kdybych vloni v lednu cestou z Thajska věděl, co nás čeká, určitě bych si udělal větší zásoby.

Brzy bych rád podnikl cestu z Prahy do Milána, do rodiště své alfyromeo. Vím, že to nemohu uspěchat, na autě se musí ještě spoustu věcí doladit tak, abych měl alespoň elementární jistotu, že dojedeme. Vzít svojí holku, zabalit se do tašky na víkend, nebrat zbytečnosti a jednoduše vyrazit na cestu. Jet svým tempem, poznávat malebné alpské vesničky, pár dní strávit na jihu Lago di Garda, kde to mám rád, a postupně se dostat až do cíle.
Vedle návštěvy muzea Alfy Romeo bych se rád potkal s chlapíky ze skupiny nadšenců do italských aut, kteří si říkají Biscioni. Nebavíme se o pánech, kteří zaparkují svá auta na parkovišti, otevřou kapotu a hodiny si vypráví o problematickém seřizování ikonického dvojitého karburátoru Weber. Tihle pánové žijí v sedmdesátých a osmdesátých letech, žijí odkazem té doby, stylem, auty, hudbou.
Mimochodem, biscioni znamená italsky had, odkazuje se tak na zeleného hada v logu alfy, který má kořeny v erbu milánského šlechtického rodu Viscontiů.

Doplněk, bez kterého se neobejdu, je vázaný motýlek, ten je už dobrých deset let součástí mého stylu. Za tu dobu jsem jich už pár nasbíral, spoustu z nich dostal jako dárek. Nemám dva motýlky jedné značky, největší radost mi dělá kousek od Salvatore Ferragamo, který jsem koupil v Londýně, a pak samozřejmě ten absolventský ze St Andrews. Teď ale spíš dostávám náhradní díly na Alfu než motýlky. Doba se mění, ale nevadí…

Jídlo, na kterém jsem v poslední době ulítl, je kachna z restaurace Sia nebo závitky z Pho Vietnam na Jiřího z Poděbrad, asi mám asijské období. Ale určitě nejsem jediný, kdo žije v přesvědčení, že maminky vaří nejlíp, takže nesmím opomenout mámin hovězí vývar nebo svíčkovou.

Nejlepší knížka, kterou jsem v poslední době přečetl, je Faktomluva od Hanse Roslinga. Doporučuji všem, je to kniha, která mi v mnohém otevřela oči a zbourala řadu paradigmat o světě, ve kterém žijeme.

Nejoblíbenějším místem v mém bytě je roh s knihovnou inspirovanou obrazy Pieta Mondriana, ve které si vedle knih místo našel chanukový svícen, helma na vespu, sbírka všech mých vysloužilých ipodů a iphonů nebo modely autíček. Bydlím v padesátimetrovém loftovém bytě, takže otevřený prostor, ze kterého je odevšud vidět, to mě baví. Ale tohle zákoutí mám nejradši, protože nejvíc odráží moji osobnost a koníčky. Parkuje tam také moje silniční kolo Trek Emonda, nad kterým visí mnou malovaný obraz. Jak obraz, tak zápal pro cyklistiku jsou side-efekty lockdownu, ve kterém jsem hledal nové způsoby zábavy. Cyklistika mi jde bezpochyby lépe než malování.

Večer si rád posedím a listuji v coffee table books o designu, architektuře nebo fotografiích. Nejoblíbenější je sbírka fotek Helmuta Newtona, nebo – opět asi nepřekvapí – kompletní historie legendárních Pirelli kalendářů, obojí od nakladatelství Taschen.

Nejzvláštnější věc do bytu, kterou jsem si pořídil, je moje Hardoy Butterfly Chair, na které padlo skoro celé moje dětské spoření. Krásný kus ikonického designu, který bohužel vyniká svou totální nepraktičností a nepohodlností. Nedá se nic dělat, prostě některé věci jsou stvořené spíš na koukání než na používání.

Na své práci mám nejraději, že je to obrovská přidaná hodnota v pomoci druhým, rozmanitosti a kontaktu s inspirativními lidmi. Když zmiňuji inspirativní lidi, rád vzpomínám na spolupráci s architektkou Evou Jiřičnou, která pro Kapku naděje vytvořila speciální kolekci karafy a sklenic. Její šarm, pokora vůči řemeslu, nadhled a zkušenost jsou až dechberoucí. Obecně se považuji za cílevědomého člověka, ale když je vaším pracovním motorem nejen vlastní ego, ale i vědomí, že vaše práce reálně pomáhá posouvat stav věcí k lepšímu, je to velmi naplňující.

Práce v Kapce naděje pro mě znamená svobodu, obrovské množství rozmanitých projektů a troufám si říct, že s kolegy dokazujeme, že charita nemusí být o kasičkách na drobné, ale může být o velkých projektech s korporátními partnery, kterým můžeme nabídnout velkou přidanou hodnotu a konkurenční výhodu. Vychází to i z mé touhy po co nejvyrovnanějším vztahu mezi námi jako příjemcem finančních prostředků a jejich dárci. Společnost nám svěří do správy své finance a my nabízíme projekty, které mají potenciál nejen zlepšit brand image, ale v ideálním případě si na sebe také vydělat, v mnoha případech se nám to daří.

Kdybych nedělal to, co dělám, asi bych byl o něco míň spokojený. Měl jsem doposud štěstí, že jsem vždy svou práci měl rád, ať ve sbírání zkušeností v korporátní sféře, nebo ve vedení Kapky naděje. Nepřemýšlím nad tím, co bych chtěl dělat jiného, přemýšlím tak, abych s čistým svědomím dělal vše, jak nejlépe umím už teď, protože to je cesta, jak se posouvat za dalšími výzvami, které člověk před sebou ještě ani nemusí vidět.