Architekti Martin Stára a Ján Antal / Projektujeme fresh konzervatismus

Venku zrovna panují tuhé mrazy a cestou k architektonickému studiu Perspektiv se prodírám zasněženými vinohradskými ulicemi. Ve vyhřáté kanceláří poblíž „Míráku“ mě vítají usměvaví zakladatelé studia Perspektiv Martin Stára a Ján Antal. Oba shodně v černém oblečení, jež už ke stylovým architektům náleží.

Martin Stára ve svých šestatřiceti letech je starším z architektonického dua. Před založením studia Perspektiv v roce 2014 pracoval v pražském Institutu plánování a rozvoje, neboli IPR („dva roky obrovské energie a nadšení, i když jsme tam všichni dělali za tabulkové platy,“ směje se)…

S Jánem se potkali na Fakultě architektury ČVUT. Ale ne ve studentském kruhu – Martin dělal oponenturu Jánovy bakalářské práce. „Byl jsem nadšený z vizualizace jeho projektu. Nechyběly tam haldy sněhu a rampouchy nad okny, ptal jsem se, jestli to dělal ve photoshopu. Když řekl, že je to celý vymodelovaný, šel jsem do kolen,“ směje se Martin, který ze sympatické dvojice je hovornější.

Jejich setkání dalo základ studiu Perspektiv, jež si v nedávné době připsalo řadu významných mezinárodních úspěchů. Například s realizací technologického hubu ICT giganta EOH studio zvítězilo v kategorii Interior Architecture soutěže German Design Award 2020 a zařazení mezi pětici světově nejlepších projektů nominovaných na ceny Frame Awards 2020 v sekci Small Office of the Year. Za realizaci pobočky coworkingového centra Base v žižkovské administrativní budově Churchill I se pánové umístili se v selekci čtyř nejlepších coworkingových projektů na světě v rámci Best of Year Interior Design Award 2020.

Být architektem je pro mnohé povoláním snů. Když se Martina s Jánem ptám, zda vždycky chtěli být architekty, chtě nechtě mi hlavou probleskne opakující se vtip ze sitcomu Seinfeld, kdy jeden z hrdinů, prací netknutý George, se o sobě pravidelně před ženami holedbá, že je architektem.
„Přinesl jsem ročníkový projekt učiteli na střední škole stavební, něco jsem mu k tomu vysvětloval, a on pravil – ‘hele, moc o všem přemýšlíš a pořád si kreslíš, měl bys jít na architekturu’,“ vypráví Martin. „Ale já nechtěl být ani stavařem. Chtěl jsem být ajťák. Bohužel, matika a fyzika pro mě jsou totální sci-fi,“ směje se.
„My na to šli každý z úplně jiné strany,“ přidává se Ján, rodák z Bratislavy. Před architekturou totiž vystudoval matematické gymnázium a ve studiu je „přes čísla“, jak sám říká. Ostatně, u studia s dvěma desítkami zaměstnanců a mnohamilionovými projekty se už trochu aritmetiky jistě vyplatí.

V Perspektivu se od počátku specializují na prémiové kancelářské prostory. „Za námi stojí to, že jsme vždycky dělali pro byznys. Poznamenalo nás to pozitivně, ale i negativně. Je to dvousečný,“ vysvětluje Martin. „Architektonické studio vnímáme jako něco, čím se realizují hodnoty. To je ambicí architekta. Na druhé straně, studio je taky firma, která musí fungovat na trhu.“
Současnost přináší ale i jiné profesní výzvy než kanceláře. „Dodělali jsme několik coworkingových officů a přišel covidový rok 2020 a s tím útlum v segmentu,“ říká Ján. „Naštěstí už rok předtím jsme vstupovali do soutěží a hledali nové příležitosti.“

Vyplatilo se, nyní pracují na zhruba dvacítce projektů – včetně několika luxusních apartmánů, bytového domu, anebo třeba žižkovského náměstí Jiřího z Lobkovic a přilehlého parku na Praze 3. „Jdeme z open space do open space,“ směje se Martin. „Předtím jsme dělali tisíce metrů čtverečních kanceláří, teď děláme tisíce metrů čtverečních náměstí,“ říká. Odkazuje i na jejich vůbec první velký projekt, jímž bylo pět tisíc metrů čtverečních kancelářských ploch pro startupovou firmu STRV.
„Na kancelářích se nám líbí, že se velmi rychle dmeostaneš k realizaci,“ vysvětluje Ján, který při hovoru plynule přechází ze slovenštiny do češtiny. „Od toho prvního projektu nás to bavilo, začali jsme se na kanceláře specializovat a dnes jsme v tom doma. Ale naší původní vizí nebylo dělat kanceláře, spíš jsme je chápali jako odrazový můstek k dalším projektům.“ Martin jej doplňuje. „Náš začátek byl ovlivněn i tím, že já jsem vylezl z IPRu a řekl si, že dlouho nechci vidět úředníka. No a u interiérů odpadává častá byrokracie zvaná stavební povolení,“ usmívá se.

Trademarkem Perspektivu je nadčasový design a prémiová kvalita za využití udržitelných materiálů a chytrých technologií. Výtečným příkladem je jejich současný projekt sídla technologické společnosti GoPay u Českých Budějovic. Stavba má být se svými takřka sedmnácti metry do výšky největší dřevostavbou v ČR. Pánové mi ukazují prezentaci projektu, kde nechybí fotovoltaické panely na přístřešku parkoviště, tepelná čerpadla a nabíječky na elektromobily. „Je to kompletně pasivní dům, klient pracuje s experimentálním ukládáním elektřiny pomocí vodní nádrže, vedle domu bude stát skleník na robotické pěstování zeleniny, mají tam solární analytický tracker,“ vypočítává Martin hlavní rysy nové stavby v duchu udržitelnosti.

Dalšími častými klienty studia Perspektiv jsou mileniálští tech-milionáři, s nimiž majitele studia často spojují profesní a přátelské vazby. Bavíme se pod příslibem anonymity o několika známých jménech z české startupové scény, pro které Martin s Jánem nyní navrhují.
„Je to naše generace, jsou samozřejmě velmi specifickou klientelou,“ vysvětluje Martin. „Teď prožívají první skutečný moment, kdy utrácejí velké peníze za sebe.“ Samozřejmě nepočítaje luxusní auta, ty už mají.
„Při zařizování s nimi řešíme, kolik věci stojí, vysvětlujeme, že třeba sedačka může stát i půl milionu. Oni nechápou, vždyť přece znaji svou postel z IKEA, na které teď ale vlastně ani neleží, protože jsou čtrnáct hodin v práci,“ pokračuje Martin. „S byty je to zajímavý proces, protože řada z nich nemá partnerky, a tak dokola řešíme, ‘hele, mně je ten design vlastně jedno’“. „Do toho si najdou partnerku, která do výběru vstupuje, občas vše výrazně změní, to se stává opakovaně,“ směje se Ján, který navzdory svým profesním zkušenostem působí velmi mladistvě. „Když jsem před šesti lety šel na svou první schůzku s velkým klientem, chvilku mě poslouchal a asi po pěti minutách se zeptal, kolik mi opravdu je,“ vzpomíná s úsměvem.

Klientela ochotná utratit za opravdu luxusní bytový projekt u nás nepochybně existuje, lidé prý kvalitu chtějí. „Při projektech luxusních rezidencí a apartmánů se nám vyplácí znalost z kanceláří, víme, kde a jak vybavit byty za desítky milionů ve vysoké kvalitě,“ vysvětluje Ján. „My ale děláme vlastně jednoduché baráky a realizace, snažíme se je napasovat do kontextu,“ doplňuje Martin. „Netoužíme dělat formální revoluci. To, co děláme, se dá popsat jako takový ‘fresh konzervatizmus’,“ říká s úsměvem.
„U nás ale ani žádná revoluce pořádně nejde,“ připojuje Ján. A připomíná dění kolem projektu slavné Zahy Hadid pro skupinu Penta u Masarykova nádraží. Projekt se musel již několikrát pozměnit a zkonformnět pro prostředí nedotknutelného pražského historického centra.

Bavíme se o tom, proč se v Praze tak málo staví, řešíme paneláky („jediným problémem je nutnost zahuštění a nevyřešený veřejný prostor, jinak jsou byty řešeny často lépe než ty dnešní…“, diskutujeme pražské brownfieldy („Bubny-Zátory a Smíchov vnímám velmi pozitivně, dělá se to dobře – v rámci našich schopností…“). Proč se u nás vlastně staví tak málo?
„Chybí tu kontinuita, lidé to ani neumí,“ říká Martin Stára. „Naposledy se tu velké stavby stavěly v sedmdesátých letech.“ A udává příklad roky diskutovaného projektu brněnského nádraží, kde žádný český ateliér nebyl schopen naplnit řízení a studia se musela spojovat se zahraničními partnery. „Kde nabrat specializaci na veřejné stavby, když se tu pořádně nic nestaví?,“ ptá se Ján. „Žádné kulturní ani sportovní stavby, nanejvýš tělocvičny k základkám.“ A Martin se přidává: Vezměte si takové Nizozemsko. Holanďanů je zhruba jako nás, jsou přitom architektonickou velmocí. Člověk pořádně neví, kam se dřív koukat, je to úplná architektonická zoo. Přitom jsou poměrně konzervativní.“ A dodává: „U nás nechápeme, že nějaké procento z HDP se má vracet do veřejného prostoru. Stavět nová náměstí, veřejné stavby. Aktivizuje to společnost, vzdělává lidi… v tomhle extrémně pokulháváme.“

S nadsázkou přitom hovoří o syndromu ‘paletového veřejného prostoru’. „Za posledních deset let, kdy jsme dělali intervence do veřejného prostoru, vždycky tam figurovaly europalety. I já sám jsem jich obrousil minimálně padesát,“ směje se Martin. A vážněji dodává: „Jako bychom nevěřili, že přijde i něco po nás. Mně to přijde strašně nihilistický. Dřív se dělaly věci tak, že se udělaly nejlíp, jak to šlo,“ uzavírá. Snad právě zmiňované území nové čtvrti Bubny-Zátory, do něhož architektonická obec vkládá nemalé naděje, brzy prokáže úvahu za neplatnou.