Vřava dějin i cvrkot současných politických kuloárů zůstávají tam vzadu za rohem, tady panuje klid. „S rodinou jsme donedávna žili na Maltě, kde nás naprosto uchvátili barokní paláce ve Valetě,“ vypráví Kristýna Montfortová, když odemyká masivní dubová vrata v průčelí elegantní budovy. „Spoustu z nich jsme navštívili a obdivovali jak citlivě a s mnoha moderními prvky jsou často zrekonstruované. S manželem milujeme domy s pamětí, ostatně, sami v jednom takovém se 400letou historií bydlíme. Baví nás rozvíjet jejich příběhy dál,“ říká usměvavá blondýnka. Když ji oslovil kamarád a spolužák ze studií Marek Moudrý, aby s ním spolupracovala na rekonstrukci unikátního domu, který po staletí patřil k nejlepším pražským adresám, neváhala. „Praha pro mě zůstává nejkrásnějším městem na světě a takto výjimečnou příležitosti jsem si nechtěla nechat ujít,“ říká Montfortová a zve nás vstoupit do příběhu, který se vine stoletími.
„Teď stojíme přibližně v místech nejstaršího pražského pivovaru. Patřil k blízkému augustiánskému klášteru a už ve 14. století vařil vyhlášené černé pivo, kterým zásoboval celý levý břeh Vltavy,“ líčí paní domu počátky příběhu, na který narazila při pátrání v archivech. Měšťanský dům, kde dnes stoupáme po kamenném schodišti, se v historických pramenech poprvé objevuje ve druhé polovině 16. století, po velkém požáru Malé Strany. V následujících stoletích vystřídal několik slovutných a movitých majitelů: patřil rodu hraběte Heřmana Černína z Chudenic, v letech před bitvou na Bílé hoře jej vlastnil Václav Vilém z Roupova, jeden z předních vůdcům českého stavovského povstání a část východního křídla posléze získal i sám Albrecht z Valdštejna.
„Před současnou rekonstrukcí sloužil sice dům k bydlení, ale bylo načase mu vrátit jeho důstojnou tvář,“ říká Montfortová. Poslední významnou přestavbou dům prošel před více než 200 lety, kdy mu klasicistní vzhled vtiskl dvorní stavitel a významný pražský architekt Josef Zoebel, autor přestavby Paláce u Hybernů nebo u Vrtbovského paláce. Zvlášť pečlivě proto investoři vybírali architekty, kterým přerod budovy svěří. Volba padla hned na dvě architektonická studia: FormaFatal Dagmar Štěpánové a Ateliér SAD, kde se projektu ujal Martin Kalhous. Obě kanceláře mají v portfoliu řadu ceněných realizací, které naznačovaly, že výzvy VII. Domu zvládnou. A že jich nebylo málo.