Výstava Melancholie / Můj výtvarný jazyk je ustálený, říká malíř Milan Houser

Vizuální umělec, malíř a vysokoškolský pedagog Milan Houser patří již řadu let k výrazným osobnostem českého umění. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha státních a soukromých sbírek u nás, ale i v zahraničí. Art Specialist a obchodnice s uměním Nikola Nováková jej vyzpovídala u příležitosti jeho výstavy s názvem Melancholie v pražské galerii DSC Gallery. Houserovo neobyčejné dílo, v němž dlouhodobě zhusta využívá rozličných průmyslových materiálů a originálních technologií, nepochybně stojí za vidění.

Milane, tento týden jsi zahájil svoji již čtvrtou sólovou výstavu Melancholie v DSC Gallery společně s kurátorem Vladem Beskidem, se kterým jsi spolupracoval na více než dvacítce výstav. Jak bys zhodnotil vývoj, kterým si za tu dobu prošel?
Hodnotit můj vývoj musí diváci, teoretici, kurátoři, galeristé. Pro mne je moje práce vlastně soustavným propátrávaním pole malby a experimentů, které na sebe vlastě poměrně logicky navazují. Jeden experiment a uvažování o jeho výsledcích tak člověka vede k dalším materiálum. Znám umělce, kteří se rozhodili v reakci na vlastní vývoj i obecnější proměnu tvůrčích trendů udělat radikální obrat. Například od obrazu a objektu k dematerializovaných formám a instalacím a často zase zpět. Můj případ to není, já mám výtvarný jazyk poměrně ustálený. I když jsem absolvolal i nějaké výlety – jako například, když už jsme u zrcadel – série VANITAS. 

Na výstavě představuješ dvě svoje aktuální polohy. Jedna z nich, je přidávání velmi jemně namletých kovů, které představuješ ve velkoformátových kruzích. Díla vypadají téměř galakticky, jak jsi dosáhl toho, že se jednotlivé kovy mezi sebou mísí tak, že působí na diváka až dynamickým dojmem?
Vždycky jsem usiloval o vytváření vlastních materiálů a barevnosti. Iritovalo mě kupovat si už hotové barvy a ty používat, protože jsem měl pocit, že pak moje obrazy působí stejně jako díla ostatních. Tvorbu původního materiálů a technolgií chápu jako součást vlastní malířské práce. Tento výzkum a experimenty jsou pro mě velkým dobrodružstvím. Škálu materiálu, které používám, jsem přirozeně začal obohacovat o různé prvky a kovy, které jsou pak samy nositely významů ve vztahu k okolnímu světu. To začalo proměňovat vizuální podobu obrazů. Napřed byl zájem zkusti pracovat i určitým materiálem, výsledek byl do značné míry dán náhodou.  

Pro výstavu Melancholie jsi vytvořil sérii třinácti obdélníkových formátů, které jsme v galerii pojmenovali Zrcadla. Svojí zaběhlou techniku jsi opět posunul dál, v čem tato změna spočívá?
Tahle série pojednává především o času. Jsou to obrazy, které jsem opakovaně předělával, a které jsou jakousi archeologií mé tvorby. Tohle je jejich třeba už třetí podoba. Mám tendenci se k už hotových obrazům vracet a aktualizovat jejich podobu, doplnit je o nový sediment. je v nich tak uložena i neustálá proměna nebo fluidnost světa kolem nás. Závěrečná vstva vznikala opakovaným žíháním a ochlazování povrhu obrazu a nasledným vysráženíím zrcadlové vrstvy. Tento přístup zároveň koresponduje s tím, co mě zajímá dlouhodobě: odrazy a zrcadlení. Jedna z mých prvních výstav, na které jsem spolupracoval s Tomášem Pospiszylem, se koneckonců jmenovala Obrazy odrazy.  


Často se mi stává, že když přivedu klienta do galerie, hodnotí tvojí tvorbu jako příliš estetickou a vizuální. Já se vždy hrozně bráním, snažím se mu vysvětlit, kolik složitých mechanismů, až „alchymistických“, za celým procesem stojí. Co tě přivedlo k práci s kovy a pigmenty za působení chemických procesů?
Vizuální poutavost mých obrazů je integrální součástí mé malířské metody. Nechápu ji jako přednostní záměr, ale jako fascinující důsledek mé přirozené práce s obrazem a současně i náhody. Samozřejmě chci tvořit obrazy, které budou vizálně přesvědčivé a materiálové suverénní. Ale nepřistupuji k jejich tvorbě apriori se záměrem udělat „hezkou věc“. Současný obrat k materialitě v umění navíc celou kolizi konceptu a klasických médií vyřešil. 

Aktuálně vystavuješ také v Oblastní Galerii Liberec, v tamějších Lázních, vytvořil jsi pro ně site-specific instalaci s pohyblivou hladinou, která v podstatě představuje tekutou formu, tvých reálných děl. Jak si takového výsledku dosáhnul?
Připravil jsem projekt, který takříkajíc vrátil bazén do lázní. Obnovil jsem v půdorysu původního bazénu, vodní plochu pod kterou jsem umístil i rezonanční disky, které povrch rozvybrovávají, spolupracoval jsem na tom s kamarádem, umělcem Jiřím Suchánkem. Vznikla tak tekutá plocha o rozměru 10 x 20 metrů na které se pohybují nesmáčivé pigmenty, které na povrchu tekutiny stále plavou a formují se do stále nových tvarů, je to analogie stálého pohybu a víření hmoty. Vedle toho neustálého pohybu pak vidíme obrazy, kde se tento proces zastavil. 

Více o autorovi a výstavě zde