Divotvorné klobouky / Na návštěvě u kloboučníka Pavla Vaňka

Pavel se dříve věnoval rytí skla, působil i jako fotograf. Ale až ve svých třiačtyřiceti konečně objevil svou největší vášeň. Třebaže vztah ke kloboukům u něj vznikl už v dětství, kdy jako kluk trávil prázdniny u svého dědy v Lysé nad Labem. A kdy si jako každý správný mladý hoch bez internetu radostně hrál na kovboje. „Jsou to nejkrásnější vzpomínky na mé dětství. Klobouky jsem měl rád odmalička. Už tenkrát jsem celé prázdniny strávil se slamákem na hlavě. Odmala jsem chtěl být kovbojem. Nikdy ne indián, ale kovboj,“ zdůrazňuje.

Pavel hltal dobrodružné příběhy Karla Maye a Jaroslava Foglara, jež posilovaly jeho touhu po klobouku. A nejen tak po ledajakém – po skautském. „Začal jsem chodit do skauta, protože jsem si naivně myslel, že tam klobouk konečně dostanu. Nedostal,“ směje se Pavel.

Před pěti lety se rozhodl k razantnímu kroku – vyrábět vlastní klobouky, jako jeho oblíbení hatmakeři ze severní Evropy, Austrálie nebo Ameriky. Postupně dával dohromady základní vybavení dílny. Z Anglie objednal první formy na klobouky a postupně nabíral vědomosti o výrobě. Sen o ryze českém klobouku se však rychle rozplynul. Vytvářet zcela lokální produkt, tedy od forem až po plstě, se ukázalo jako ne úplně reálné. „Kůže pocházejí ze Slovenska, řeže mi je jeden Slovinec. Sehnat stuhy byla taky odysea. Všechny stuhy české výroby jsou z umělohmotných vláken. Takže beru přírodní z Německa.“

Ačkoli klobouky byly ještě v polovině minulého století nezbytností na hlavě každého muže, dnes jejich nošení vyžaduje něco, co mají všichni nositelé tohoto doplňku společné – kuráž. Pavel je přitom v současnosti v Česku patrně jediným, kdo se věnuje zakázkové výrobě klobouků. Většina zákazníků tak nechává design klobouku na něm.

„Vycházím z pocitu, komunikace, jejich zálib a averzí. Každému klobouku chci dát příběh, jistou filozofii, především osobitý odkaz jeho nositele. Pořád něco přidávám, pak zase ubírám. Zkouším a vymýšlím,“ popisuje proces tvorby. Právě tento osobní přístup jej odlišuje od jiných značek. Není proto divu, že výroba jednoho klobouku zabere až pět týdnů. Stejně jako tvarování klobouku, je i finální styling otázkou hodin, někdy dnů, v případě specifických přání i týdnů.

Pavel zásadně nerozlišuje, jestli dělá klobouk pro studenta z Brna nebo podnikatelku z Prahy. „Každý, kdo projeví upřímný zájem a dokáže ocenit mou práci, je pro mě v ten moment nejdůležitější zákazník. Nevidím rozdíl mezi člověkem z ulice a známou tváří. Současně jsem si vědom mediální síly známých osobností, díky kterým mou práci spatří mnohem větší spektrum lidí. A že se jich za poslední roky přibylo. Práce, čas a kvalita však zůstává stejná.“

Už samotná cesta na Vysočinu do vesničky Smrčná s dominantou kostela sv. Mikuláše, která jakoby vypadla z románů Květy Legátové nebo Ivana Olbrachta, je součástí procesu, jak klobouk získat. „Na Vysočině určitě zůstanu. Byl, je a bude to můj domov. Navíc to tady má neskutečné kouzlo. Myslím, že cesta do kloboučníkovy chalupy na Vysočině, kde si dáme kávu na zápraží, projdeme v lese a opečeme buřty, je součástí toho zážitku. Bez toho by to nebylo ono,“ vysvětluje kloboučník, proč odmítá přesunout provoz do velkého města.

Pavla můžete sledovat zde